Řeč je o základním příjmu. Ten představuje specifický model sociálního zabezpečení, kdy každý občan dostává od státu stejný příjem, který však není podmíněn prací. Základní příjem pak může být buď částečný, odpovídající zpravidla minimální mzdě, nebo plný, který vedle základních potřeb typu bydlení a jídlo stačí i na pokrytí určité „nadstavby“, ať už jde o kulturní vyžití nebo sportovní aktivity.  

Myšlenka základního příjmu samozřejmě není nová, nejrůznější státy či režimy si s ní pohrávají napříč staletími i kontinenty, v poslední době nicméně opět začíná výrazněji rezonovat veřejným prostorem. Naposledy například v souvislosti s volbami amerického prezidenta, které se pomalu blíží. Známý americký miliardář Elon Musk, stojící za automobilkou Tesla, totiž nedávno jasně vyjádřil podporu jednomu z horkých kandidátů do prezidentského křesla, demokratovi Andrew Yangovi. A není divu, vedle dalších ideových průniků spojuje oba americké hochy právě víra v potřebu zavést základní příjem.  

Sám Musk tuhle egalitářskou myšlenku v minulosti několikrát obhajoval trendem zvyšující se automatizace a robotizace práce, která má mít za následek růst nezaměstnanosti. Otázkou ovšem je, jak by zafungovala praxe: chodil by pak vůbec ještě někdo do práce? Nebo by se lidé radši poflakovali, koukali na televizi a popíjeli pivo? A jak byste se v takové situaci zachovali vy?

V několika státech sebraly vlády odvahu, a aby na tyto otázky našly odpovědi, základní příjem - byť zpravidla jen na úrovni experimentu - zavedly. Například ve Finsku běžel podobný experiment dva roky: 2000 náhodně vybraných zde dostávalo zhruba 15 tisíc korun měsíčně. Jejich chování pak bylo porovnáváno s jinými nezaměstnanými Finy, kteří základní příjem nepobírali. Autoři „pokusu“ předpokládali, že zmíněné 2000 nezaměstnaných budou díky nepodmíněnému příjmu pod menším tlakem z obavy o přežití a budou se tím pádem víc snažit získat práci, o které vždy snili, nebo se intenzivněji věnovat podnikatelským aktivitám. Právě to je totiž častým argumentem zastánců základního příjmu. Lidé by podle nich v případě větší životní jistoty vynaložili víc času a úsilí na dosažení cílů, které jsou pro ně hodnotné, ale za normálních okolností z ekonomických důvodů příliš obtížně realizovatelné.