Politika je boj. Tvrdý boj. Každý, kdo do ní vstoupí, musí počítat s tím, že nějaké rány rozdá, jiné schytá. Je to podobné jako boxerský zápas. V ringu si soupeři nedarují ani centimetr, ale přesto si dokážou po zápase podat ruce a projevit si respekt. Nikoho však nenapadne z toho ringu vyskočit a jít zmlátit soupeřovu manželku a děti. A kdyby to někdo udělal, tak by okamžitě skončil.

V naší politice tato pravidla evidentně neplatí. Alespoň ne u pětikoalice. To, co se stalo mé rodině, se může stát každému z nich. Po Pšenákově útoku na mou rodinu sedí moje dcery zavřené doma a bojí se jít ven. Doufám, že je na sebe tenhle odporný člověk pyšný...

Tento příspěvek chci ale věnovat reakci ze strany mých kolegů z veřejného života. Na naší scéně se zdvihla obrovská vlna podpory, chodí mi jedna zpráva za druhou a mnoho z nich mi i volalo. Cením si toho, že v této chvíli byli schopni všichni odhodit vzájemné rozpory a jednoznačně se postavili na mou stranu. A to i ti, s nimiž jsem se nerozcházel úplně v dobrém, jako například Vidlák či Péťa Rédová.