Výročí srpnové invaze do Československa vzbuzuje každý rok zájem publicistů i historiků. Určitým mezníkem se stalo vydání pamětí velitele sovětské „internacionální pomoci“ Majorova, který ve své knize Invaze (nyní je k dispozici i v češtině) přiznává, že věc se připravovala už od dubna. Sovětům od počátku šlo hlavně o umístění svých jednotek u nás s ohledem na celoevropské vyjednávání, které zakončila až Helsinská konference v roce 1975.

Antonín Novotný, kterému se mnozí intelektuálové posmívali, nebyl takový prosťáček, jak ho líčili. Byl politikem všedního dne. Nebyl to muž velkých koncepcí, ale organizační um měl. Důsledně hájil národní ekonomické zájmy i proti Sovětům (doklady čtenář najde v knize Karla Kaplana věnované „lidovému aparátčíkovi“ Novotnému). Člověk si říká, zda by současní mocní byli schopni tak energicky obhajovat národní zájem při jednání s USA nebo Evropskou komisí. Myslím, že ne, protože servilita současná reprezentace je evidentní. Ale hlavně: Novotný nikdy nedovolil Sovětům, aby umístili na našem území své vojenské jednotky. Měl rušnou konverzaci s Brežněvem poté, kdy jsme u nás hostili a vítali Nikitu Chruščova (v září 1964 ho Sověti sesadili). Brežněv to Novotnému nikdy nezapomněl. Sověti nechali v klidu Novotného padnout v lednu 1968 z funkce 1. tajemníka KSČ a v březnu z funkce prezidenta republiky.