V zaběhlých a standardních demokraciích je zvykem, že se politické strany navzájem odlišují svými politickými programy a také skupinami voličů, pro které jsou tyto programy určeny. Problém střídání levicových a pravicových vlád v globální ekonomice a v liberální demokracii obrousil politické rozdíly a do popředí se dostal politický pragmatismus, který reagoval na rychle se měnící společnost. Přesto tato změna nebyla dostatečně rychlá a proto se k moci začaly dostávat protestní strany a zejména protestní hnutí, jejímž smyslem bylo nalákat voliče proti současnému establišmentu. Ten totiž podle populistů není schopen řešit základní problémy dneška, jako je migrace, zhoršení bezpečnosti či strach šířený společností.

Nicméně občan volič při této změně poněkud pozapomněl, že stále platí: Když ptáčka lapají, pěkně mu zpívají. Proto také nově vzniklá politická hnutí převzala či vytunelovala politické programy tak, aby vzniklý politický plagiát oslovil co nejvíce voličů. To se povedlo a teď je otázkou, jak splnit řadu slibů, které jdou velmi často proti sobě. Zároveň je třeba docílit toho, aby si lidé nezačali opětovně pokládat otázku, co z toho mají a proč jim neroste jejich životní úroveň tak, jak některým jiným. Prostě v období pravice či levice bylo jednodušší sledovat plnění vyhraněných a cíleně zaměřených politických programů.

Ovšem k tomu, aby rostla drtivé většině obyvatel jejich životní úroveň jsou třeba dvě podmínky. Tou první je dostupnost a kvalita veřejných služeb, které zajišťuje pro své občany stát či obec prostřednictvím investic z daní. Tou druhou je výše platů a mezd tak, aby nejen pokryly životní náklady, ale aby ještě zbylo na kulturní, sportovní či jiná vyžití. A tady stát může pomoci pouze omezeně růstem platů státních zaměstnanců či platů ve veřejném sektoru. Nebo, což je daleko složitější, změnou míry zdanění, chcete-li přerozdělováním, od těch bohatších k těm chudším. Protože státní rozpočet nemůže pouze brát, ale musí i investovat.