V zavedených demokraciích bývalo zvykem, že každá politická strana měla svůj politický program, který ji odlišoval od ostatních konkurenčních stran. Prostě proto, že vždy hájí zájmy určitého spektra voličů, kteří se s danou politikou ztotožňují. Zároveň představoval psaný závazek a slib voličům a tím se stal důvodem pro své naplňování. Politický program se stal také bičem z důvodu svého neplnění či změny politického kurzu té které politické strany.

Přesto i v té době existovala snaha vést nepolitickou politiku a v naší společnosti se zakořenil názor, že strany jsou pro straníky či dokonce, že politika je nějaká špinavá záležitost. Tyto názory oslabovaly nejen samotné politické strany, ale zejména demokracii a vývoj k občanské společnosti. K tomu nastala doba oligarchizace politiky a rozšíření populismu stavěného na anti politice. Nutno však dodat, že tento vývoj není specifikem toliko České republiky.

Politika je procesem rozhodování a správy věcí veřejných, odvozená z řeckého polis (obec, správa obce). K tomu, aby se mohl politický program prosazovat, je třeba získat politickou moc. A to tím, že se přesvědčí široká veřejnost o kvalitě programu i jednotlivých představitelů sloužících k jejímu prosazení. Problém nastává tehdy, když je politika nahrazována pouze výkonem moci, bez ohledu na názory opozice či občanské společnosti. Protože být v opozici a „makat pro lidi“ je daleko těžší, než být u moci. A je jedno, zda je to na parlamentní, krajské či obecní úrovni.