Vážená paní předsedající, vážená paní ministryně, vážené senátorky, vážení senátoři. Jak už to bývá zvykem, pan kolega Michael Canov mi vždycky vezme půlku myšlenek a ještě je takovým krásným způsobem přednese, že já potom posbírám to, co zbylo. Nicméně plamenné vystoupení paní ministryně financí na konci jejího mandátu mě přece jen přinutilo k tomu, že jsem ten zelený knoflík zmáčkl a že jsem tady a stojím před vámi.

Já jsem překvapen, že po té argumentaci, kterou jsme tady slyšeli, po té velké populistické argumentaci, na druhou stranu velmi emotivní a zasáhla mě, že paní ministryně nenavrhla, abychom chodili do práce zadarmo. Anebo zavést turnikety, abychom si platili vstupenku do Senátu. A mohli bychom si koupit permanentku nebo na tu kartičku si předplatit vstup do Senátu. Protože tak, jak to celé zargumentovala, tak vlastně bychom se měli stydět za to, že vůbec něco bereme.

Já si nemyslím, že práce senátora – a my jsme tady všichni ve střetu zájmů, protože rozhodujeme o svých platech, a já tak trošku v tom střetu zájmů nejsem, protože byť jsem se neinspiroval panem premiérem, ale většinu svého platu dávám na financování mládežnického sportu a na další projekty, což se mé ženě velmi silně nelíbí, ale bohužel takhle jsem si to nastavil, když jsem šel. Takže já úplně na tom platu nejsem závislý. Tak, jak podnikatelé ve středověku žili ze svých šlechtických platů, tak já mám, všichni víte, svoji soukromou praxi. Přesto všechno jsem byl ten, kdo byl nejhlasitějším odpůrcem tady té nesystémové změny.