A aby toho nebylo málo, tak v zimě cestáři sypali silnice černou škvárou. Byli jsme státem, který se s ostatními poměřoval tím, kolik ročně vyrobil kyseliny sírové, oceli a kolik vytěžil uhlí. A tak se na lidi a přírodu vůbec nehledělo, hlavně, že se plnil plán. Soudruzi Krušné hory vydrancovali, co to šlo, zdevastovali vše, co jen trochu ještě za něco stálo, až je nakonec úplně odepsali.

Co se za 30 let změnilo? Místo broukem sežraných tisíce hektarů uschlého lesa můžeme vidět krásné 30 až 40 leté porosty, radost pohledět. Ano, příroda si to, co jí patří, vezme nekompromisně zpět a člověka naprosto převálcuje. Příroda nikam nepospíchá, ona totiž má čas, který člověk nemá. Horské obce se také pomalu probouzejí k životu a už v nich nevládne jenom jednolitá šeď.

A co lidé? Bohužel ubývají, jelikož na horách je život velmi tvrdý, a tak jdou za lepším výdělkem, potažmo životem do českého nebo německého „údolí“. Mnozí lidé začali Krušné hory nově objevovat a navštěvovat, ale bydlet by tu zjevně nechtěli. Spravovat tu krušnohorskou krásu by za pohodlný život v „údolí“ nevyměnili. Co však jim jde velmi dobře, to je poučovat a nařizovat krušnohorským občanům, co tito ve své domovině dělat mohou a co zase ne, a pak zase rychle odjet do svých paneláků. „Údolní odborníci“ jsou sice nabušení teoriemi, ale o praxi a reálném životě v horských podmínkách nemají ani páru. A to je po 30 letech svobody v Krušných horách velké zklamání, že zde nejsou kvalitní a vzdělaní lidé, kteří by jim zase vdechli život, aby se nestaly pouze místem turisty navštěvovaného skanzenu. Snad se během dalších 30 let život do Krušných hor zase vrátí a naopak to bude šťastné místo pro mnoho lidí, kteří se zde natrvalo usadí.