Pane předsedající, pane ministře, kolegyně, kolegové, děkuji za slovo. Já jsem se původně chtěl vyjádřit k tomu bodu 2 usnesení kolegy Nytry, požadavek na jednomyslnost hlasování v oblasti daní, ale neudělám to, protože kolegové Dienstbier a Hampl už to řekli za mě, já se s nimi ztotožňuji, je to problém, který jsme tady řešili už několikrát v jiných věcech, jednomyslnost není vždycky dobrý základ spolupráce. Ale nebudu se opakovat.

Obecně k problematice já se přiznám, že je pro mě poměrně složitá, kdybyste po mně chtěli definovat některé pojmy z těch zpráv, nebudu si s tím umět poradit, občas se v tom ztrácím, ale mám na to určitý laický pohled, o který se chci podělit. Pro mě pořád cesta ke zlepšení vede přes úsporu, já považuji naši společnost a vůbec společnost celosvětovou za strašně plýtvající, plýtvající absolutně vším, zdroji, energií, potravinami, to, jak cestují věci, které můžete utrhnout ze stromu ve vedlejší vesnici, z druhé poloviny planety, jablka z Chile, jablka z Nového Zélandu, ale i jiné obchody, kde já upřímně nechápu, jak to může ekonomicky fungovat. Já vám jeden řeknu.

Tady v ČR vyberete igelitový odpad, naložíte ho na kontejnerové lodě, odvezete ho do Vietnamu, ve Vietnamu ho vyčistí, zgranulují, granule odvezou do Číny, tam z granulí udělají oblečení, to oblečení odvezou zpátky do ČR a tady se prodá. Co já nechápu, jak to může ekonomicky fungovat. Nikdo mi to nikdy nevysvětlil. To jsou podle mě úplné zbytečnosti, kde je obrovský prostor pro to, abychom začali žít střídmě. Já jsem pořád přesvědčen o tom, že když budeme šetřit tady, že to výrazně pomůže, nebo faktor úplně jednoduchý, že na stůl spotřebitele se dostane jenom 40 % toho, co vyprodukujeme na našich polích, 60 % se po cestě vyhodí, zničí v supermarketech, v domácnostech atd.