Vážený pane předsedající, vážený pane ministře, vážené kolegyně a kolegové,

já přemýšlím, jak začít. Možná bych mohl parafrázovat Maxima Gorkého a říci, že za vše, co je ve mně dobrého, vděčím ženám, protože si myslím, že pokud chceme nějaké nerovnosti odstranit, tak si ty věci musíme nejprve pravdivě pojmenovat. A já jsem přesvědčen, že v tomto případě se tak neděje. A vysvětlím proč. V určitém slova smyslu mi to připomíná to bláznovství a, řekněme, tu atmosféru strachu a přehánění, která tady vznikla v okamžiku, kdy má vstoupit v účinnost nařízení o ochraně osobních údajů, kdy je to vlastně tak, že instituce, která dodržuje současný zákon o ochraně osobních údajů, tzn. 101/2000, nemusí mít žádný velký strach, že se něco významného stane, až vstoupí v účinnost to nařízení. Ale přesto všichni strach mají, obchod se strachem funguje. A straší se a fakturuje. A teď tedy k tomu, jak to souvisí s přímou diskriminací v oblasti odměňování žen a mužů. Asi na úvod bychom si měli říci, co rozumíme tou přímou diskriminací v odměňování žen a mužů, co to je, jak to definujeme. Já tedy za sebe jsem si vždy myslel, že k platové nebo mzdové diskriminaci dochází, pokud někdo, kdo má, dva lidé, kteří mají stejné schopnosti, stejné vzdělání, stejné pracovní zkušenosti, stejné soustředění na tu práci, dostávají za stejnou práci různou mzdu, různý plat. Tak jsem já chápal platovou diskriminaci a chápal jsem, že bychom to, jestli někdo je nebo není platově diskriminován, měli posuzovat mezi lidmi, kteří, když to zjednoduším, zastávají zhruba stejnou pozici. Ten druhý možný přístup je ten, že si řekneme, že by bylo správné, kdyby zdravotní sestra, doktor i primář měli stejný plat, protože všichni pracují zodpovědně, plní příslušný počet hodin měsíčně, že by horník měl mít stejný plat jako úředník, který například vyřizuje nějaké administrativní práce na malém úřadě, protože také oba pracují poctivě a plnou pracovní dobu. Kdybychom přistoupili na tu druhou definici, na to, že tedy všichni, kteří poctivě pracují, ať dělají cokoli a ať jsou vzdělaní jakkoli, mají mít zhruba stejnou odměnu, tak potom je správné, abychom porovnávali to, zda je někdo diskriminován, například skupinu mužů a skupinu žen tím, že zjistíme průměrný plat všech mužů a průměrný plat všech žen. Pak je to v pořádku, vyjde nám 22 % v případě ČR a je to tak. Ale v tom případě připouštíme, že to východisko, podle kterého posuzujeme tu diskriminaci, je takové, že pokud někdo poctivě pracuje, tak ať dělá cokoli, tak by měl mít zhruba stejnou odměnu. Tzn. že by to mělo být tak, že na ministerstvu pana ministra by ministr měl mít stejný plat jako poctivě pracující referent. A nebo v případě Senátu by senátor měl stejný plat jako předseda Senátu. Protože kdybychom přistoupili k posuzování toho, zda dochází k diskriminaci v Senátu, tak už na úrovni předsednictva Senátu dochází, řekl bych, tak 2-3%. Protože máme předsedu Senátu muže a v místopředsedech máme jen jednu ženu, tak diskriminace, tipuji, tak 3%. Kdybychom posuzovali podle toho, jak to dělá ten materiál, diskriminaci senátorek a senátorů, tak tuším, že to bude takových 5-6 %, protože více předsedů výborů jsou muži, více členů předsednictva jsou muži a tím pádem ta diskriminace vyjde na 3, 4 až 5 %, já jsem si to nepočítal, je to prostě můj odhad. A pak je otázka, jestli takhle máme postupovat, jestli to je správné, jestli máme tu diskriminaci, a já neříkám, že neexistuje, jestli ji máme správně pojmenovanou a jestli se zase nestrašíme, abychom následně mohli fakturovat. A to je právě ten problém, kterým bychom se měli vážně zabývat. Já vám řeknu, jak vypadá výzkum, který dělala jakási agentura, jejíž výsledky převzal časopis Economist, a ten říká, že pokud vezmeme všechny práce a průměrnou mzdu všech profesí, tak potom v případě Británie je rozdíl mezi muži a ženami 28 %, v případě Francie 17 % a v případě Německa 15 %. Pokud vezmeme profesi příslušné dané úrovni vzdělání, například střednímu vzdělání, vysokoškolského vzdělání atd., tak se u Británie dostaneme z 28 % na diskriminaci 9% mezi muži a ženami. V případě Francie na diskriminaci 4% mezi muži a ženami. A v případě Německa na diskriminaci 3,6 %. Pokud vezmeme porovnání průměrných mezd u těch, co dělají stejnou práci na stejné úrovni ve stejné společnosti, tzn. učitelé atd., tak se dostaneme u Velké Británie z původních 28 % na 2,6 %, ve Francii na 3,1 % a v Německu na 3,1 %. A pokud vezmeme profesi tak, že ten člověk dělá stejnou práci na stejné úrovni se stejným vzděláním ve stejné společnosti a je ve stejné funkci, tak se dostaneme v případě Británie na 0,8 %, ve Francii na 2,7 % a v případě Německa 3 %. Já to tady říkám proto, že vás určitě napadlo, jak je to tedy v Česku? A já řeknu, když jsem pátral, jak je to v Česku, tak já to nevím, já to prostě nevím, jak to tady je z hlediska porovnání profesí. U vysokoškoláků je ten rozdíl naprosto logický, on ho tu řekl pan senátor Růžička, protože většina vysokoškoláků žen jsou učitelé a učitelé jsou nízce placen, tak potom v rámci toho musí dojít, že mezi muži vysokoškoláky a ženami vysokoškolačkami je velký rozdíl, protože většina vysokoškoláků, která pracuje za nízkou mzdu, jsou ženy.

Proto ten velký rozdíl. Je to logické. Kdybychom vzali samotné učitele, tak by se ukázalo, že mezi diskriminovanými učitelkami jsou i učitelé muži, rozumíme si, protože oni jsou tam také, oni také berou zhruba stejné platy nebo mzdy, jako berou diskriminované ženy, případně mučitelé. Tak to prostě je. A musíme si v tomto směru nalít čistého vína.

Mimochodem jestlipak víte, co jsem našel, jaká je v Česku diskriminace, to znamená rozdíl průměrných mezd v oblasti IT techniky. Víte kolik? Nula. V oblasti IT je to nula, ženy jsou placeny stejně jako muži.