Je to v drastrickém rozporu s naším slibem vynakládat procenta dvě. Je nepřijatelné, abychom dlouhodobě podstřelovali tento závazek s přitroublým tvrzením, že ostatní také neplní dohody.

Vláda se nyní zabývá myšlenkou "zastropovat" armádní výdaje na hladině 1,4 procenta. Je to chyba, která se v nedaleké budoucnosti může opravdu dramaticky vymstít. Nežijeme ve světě, který je přátelský, čelíme mnoha nebezpečím. Jedním z nich je islámský fundamentalismus a s ním spojený terorismus, ale je tu řada jiných problémů. Krym a vývoj na Ukrajině jsou jasným vzkazem našemu pojetí civilizace, že je zde řada potenciálních ohnisek vážných problémů.

To nutně neznamená, že se musíme bát Ruska. Máme se bát určité politické a společenské situace, nikoliv nějaké konkrétní země. Vezměme to takto: Máme se bát Německa? Proč bychom to v nynější době dělali? Německo je demokratický stát a útok z jeho strany je absurdní představa - Němci neobsadí Sudety. Tedy určitě nikoliv tak, že by tam napochoval Bundeswehr. Možná si tam několik lidí s kořeny v Čechách koupí chalupu. Měli bychom mít obavy z režimů, ze způsobu vlády. Pokud se z Moskvy ozývá, že Rusko je tam, kde je nějaký Rus, tak to je důvod k obavám. Nikoliv k hysterii, ale k obavám a k tomu, abychom byli pozorní. Měli bychom se ale bát i jiných nebezpečí - vlastní pohodlnosti, lenosti, strachu o dobré bidlo, kvůli kterému nechceme riskovat spory.

Při úvahách o armádě je třeba vrátit se k tomu, proč vznikly státy, proč si obyvatelé určité oblasti vlastně stát vydržují. Podstatnými znaky státu je zajištění bezpečnosti vnější a bezpečnosti vnitřní. Stát, který neumí garantovat bezpečnost před nějakým útokem zvenčí a stát, který neumí zajistit bezpečnost svých občanů na ulicích, takový stát ztrácí smysl. Lidé si ho přestanou vážit - a to i v míru. Taková je prostě lidská povaha a nátura. Je to vlastně velmi zdravý pohled na věc, právě proto, že kvůli této bezpečnosti stát před tisíci let vznikl. Máme to v sobě zakódované. Vzpomeňme si na ten pocit trapnosti a ponížení, když se naše armáda vydala se svými transportéry před bývalé Federální shromáždění a tehdejší sídlo Rádia Svobodná Evropa v Praze a ukázalo se, že ty stroje jsou na odpis a bez jakékoliv použitelnosti v boji.

Od té doby jsme přece jenom o kousek jinde, jenom je otázka, z správným směrem. Řada nákupů zbraní pro Armádu České republiky vzbuzovala a vzbuzuje v občanech vztek, příběh Pandurů, letadel CASA... Ale to přece neznamená, že bychom měli zahodit armnádu. Navíc z těchto nákupů neviňme vojáky - to byla politická rozhodnutí. A je tu ještě jeden významný argument. Armáda není jenom vnější obrana. Je to organizovaná, vycvičená síla, která může hrát rozhodující úlohu v časech přírodních katastrof. Ohrožení životů, majetku, takové ohrožení může nastat i z mnoha jiných důvodů, než je vojenský útok. Z hlediska civilní obrany a Integrovaného záchranného systému by měla mít Artmáda ČR daleko významnější postavení.