Přímá demokracie projevená prostřednictvím referend je skvělá věc. Je to správná věc. Jenže referenda nemohou být omezena na „zásadní otázky“. Chtít, aby občané rozhodovali jednou za dvacet let o euru, vstoupení nebo vystoupení z EU nebo NATO a o podobných zcela klíčových věcech je stejné, jako očekávat bezchybné zdolání sjezdovky Streif (Hahnenkamm) od lyžaře, kterého pustíme na svah právě a jenom jednou za těch dvacet let.

Návrh ústavního zákona, se kterým přišlo SPD-TO, v podstatě není špatný – lze tam ale velmi zásadně diskutovat o některých detailech, které by měly být lépe popsány nebo které návrh naprosto neobsahuje.

Například pokud iniciativa podle Článku 3 návrhu předkládá ke schválení zákon (což tento text nevylučuje, ale ani neupravuje), chybí zde zcela definice požadavků a formální podoby návrhu. Přičemž bez toho, aby občané mohli předložit zákon jako celek, ztrácí obecné referendum značnou část svého významu. Pokud bychom si za vzor chtěli brát Švýcarsko, pak v případě zákona prosazovaného referendem chybí možnost, aby Parlament ve stejné věci vypracoval a přijal svoji verzi a dal ji k posouzení.