Stále jsem pořádně nevěděl, co znamená ta svoboda a demokracie, co je neustále tak hlásaná ve veřejném prostoru. Tato novodobá mantra je velice působivá. Který člověk by nechtěl svobodu?  Kdo by nechtěl svobodnou diskusi o dalším vývoji obce či státu? Troufám si říci, že takových atypů je skutečně málo. Možná to jsou  však ti, co prozřeli a vidí, že s tou svobodou a demokracií něco není v pořádku. Přestali mít ambici do veřejného prostoru zasahovat, poněvadž si myslí, že to nemá cenu. Že psi štěkají a kolona současného chamtivého systému jede dál.

No, a nyní nám americká a anglická společnost ukazuje, jak vypadá ta demokracie po stovkách let jejího budování. Když vidím pouliční střety, hořící obchody a auta, padající sochy, tak mě zase přepadají ty pochybnosti, zda toto skutečně chceme, nebo máme naopak jásat, že tohle je skutečná demokracie, jasné vyjádření postoje?

O čem jsou současné nepokoje v kolébkách moderní demokracie se jistě dozvíme ještě dost a dost. Je však zřejmé, že v sobě mají dvě základní roviny. Jednou z nich je pocit rasové nerovnosti a druhým je pocit sociální nerovnosti. A že se to projevuje na strhávání soch? To je přeci stovky let stará skutečnost. Mnohokrát obrazoborectvím prošla katolická církev, neminulo ani naše husitství, luteránství ani anglikánskou reformu. Pokud se týká politické roviny, tak téměř každá změna státního zřízení s sebou nesla odstraňování soch padlých vládců. Prostě normální politický projev přelomové doby.