Nebylo by na škodu vrátit se občas k tomuto vnímání věta. Takže i všechny diskuse o zrušení karenční doby (neplacených prvních dnech nemoci) by měly mít ekonomický fundament. Stejně tak diskuse o minimální mzdě. Nebo o mechanismech insolvenčního zákona a oddlužení.

Karenční doba i minimální mzda i insolvenční zákon ale mají jeden problém. Část lidí se na ně dívá ideologicky a v nějaké divné naivitě to považuje za ekonomický náhled na věc. Jenže je to velmi pseudoekonomické.

Jak zní taková typická argumentace u karenční doby? Asi takto: Bude to stát zaměstnavatele tři miliardy „navíc". Typický argument u minimální mzdy? „Zvýší to nezaměstnanost". A typický argument proti jednoduššímu oddlužení? „Dluhy se přece musí platit!"

Tak si proberme důkladněji třeba tu karenční dobu. Už když jsem chodila na ekonomku, jednou ze zásad, kterou nám neustále vštěpovali vyučující, bylo nedat na první dojem. Při ekonomickém rozhodování platí, že je třeba vzít do úvahy všechny okolnosti. Takže sice náklady na placení prvních tří dnů nemoci budou představovat něco přes tři miliardy korun, ale právě proto také dojde ke snížení odvodů zaměstnavatelů. Takže i když tyto platby „projdou" přes zaměstnavatele, stát jim vyšší náklady bude kompenzovat snížením odvodů. Nebude to tedy výdaj zaměstnavatelů, ale výdaj státu.

Navíc: Stát jenom organizuje pojištění, ze kterého je nemocenská vyplácená. Peníze do něj „vkládají" především zaměstnanci ze své hodnoty práce. Vyplacená nemocenská je jenom a pouze použití peněz, které jsou na tento konkrétní účel vybrány na základě příslušného zákona.