Vážené paní poslankyně, vážení páni poslanci,
víte, že já u tohoto řečnického pultu vystupuji zřídka, výjimečně, chápu tak výkon své funkce, ale domnívám se, že při této mimořádné události je vystoupení předsedy komory žádoucí, nezbytné. Když jsem zvažoval, jak pojmout svůj projev, tak samozřejmě jsem mohl postupovat bod po bodu, hledat právní nedostatky v materiálu, který máte před sebou a dá se tam najít. Mohl jsem se také věnovat třeba jednotlivým politickým motivům jednotlivých senátorů, ale já před vás předstupuji s ambicí ovlivnit atmosféru dnešního jednání, protože, vážené poslankyně, vážení poslanci, je to poprvé v dějinách, co Poslanecká sněmovna projednává žalobu proti prezidentu republiky, je to historická chvíle z pohledu dějin naší ústavnosti. Možná si to v tom každodenním shonu tak neuvědomujeme, a proto je logické se zamyslet nad smyslem žaloby i nad přístupem k této věci.
Prezident republiky je stejně jako my volen občany. Volba prezidenta a volby do Poslanecké sněmovny jsou občany nejvíce prožívané, pro což hovoří největší účast v těchto volbách ze všech voleb, které se u nás konají. I přes možnou rozdílnost politické orientace je obsazení Poslanecké sněmovny i úřadu prezidenta republiky výsledkem demokratického rozhodnutí voličů, k nimž musíme mít úctu, neboť lid je zdrojem veškeré moci u nás.
Z rozhodnutí voličů máme my poslanci i prezident republiky právo vykonávat po stanovený čas svůj mandát a pravomoci, které nám ústava dává. Žaloba na prezidenta republiky má být výjimečným řešením mezních situací, které v naší historii nastaly například v roce 1939, kdy prezident Emil Hácha odevzdal osud Čech a Moravy do rukou nepřátelské Německé říše. Rozhodně nemá být pokračováním politického boje jinými prostředky, ať by tento politický boj byl jakkoliv vyhrocen.
Historie je učitelka života, v dějinách Spojených států, jak se říká nejdéle kontinuálně fungující demokracii na světě, které jsou dávány za vzor dlouhodobé demokracie, byla první ze dvou žalob na prezidenta Spojených států podána v roce 1868. Stalo se tak po krvavé občanské válce Severu proti Jihu. Tehdejší prezident Abraham Lincoln si ve své státnické moudrosti na konci války uvědomil, že vítězství ve válce je jedna věc, ale obnovení jednoty státu je věc druhá. Proto si pro druhé funkční období on, republikán ze Severu, vybral roku 1864 jako svého viceprezidenta demokrata z Jihu Andrewa Johnsona. Andrew Johnson zůstal věrný Unii a odmítl oddělení jižních států, tento symbol nové éry Lincoln - Johnson se však radikálně změnil v okamžiku, kdy byl Lincoln zavražděn a náhle se tento demokrat z Jihu stal prezidentem. Řada severních republikánů neunesla to, že jim po vyhrané válce má vládnout člověk, kterého vnímali jako reprezentanta poražených a rozhodli se jej odstranit. Nikoliv vraždou, ale žalobou, a protože na něj neměli skutečný delikt, jak ho najít, zažalovali ho za averzi vůči Kongresu, za pohrdání Kongresem. Tato historická paralela je pro mě velmi silná, a proto o ní teď chci hovořit. Podle americké ústavy, samozřejmě situace je trochu jiná, analogie není přesná, podává žalobu Sněmovna reprezentantů a soudí Senát za předsednictví předsedy Nejvyššího soudu. Pro odsouzení je nutná dvoutřetinová většina senátorů. Žaloba byla podána, politická scéna byla plná nenávisti, kdy mnozí poslanci a senátoři, si to představte, v přítomnosti prezidenta Johnsona, kterého chápali jako Jižana, nosili zkrvavené košile na důkaz prolité krve své nebo svých synů ve válce Severu proti Jihu. Odpůrci prezidenta si byli jisti jeho porážkou, protože rozhodujícím se stal hlas republikánského senátora ze státu Kansas Edmunda Rosse, který byl zvolen poté, co jeho předchůdce, sympatizant prezidenta, v důsledku veřejné štvanice spáchal sebevraždu. Ross byl velkým kritikem prezidenta. K hlasování o vině prezidenta došlo 16. května 1868. Ross nesouhlasil s prezidentem v politickém ani v osobním životě, přesto hlasoval pro prezidentovu nevinu. Bylo to rozhodující, protože k odsouzení chyběl jeden jediný hlas. Ross odmítl chápat žalobu na prezidenta jako pokračování politického boje. Uvědomil si, že Johnson byl zvolen prezidentem stejně jako on senátorem z vůle voličů a že prezident rozhodoval v rámci svých ústavou daných pravomocí, byť se Kongresu nelíbilo, jak rozhodoval.
Proto jiný významný americký prezident John Fitzgerald Kennedy zařadil Rosse mezi sedm osobností do jeho knihy Profily odvahy, kde oslavuje osoby, které svými činy pomohly americké demokracii. Já jsem tuhle knížku dostal krátce po svém zvolení do Poslanecké sněmovny od jednoho dobrého známého s věnováním a pro inspiraci. A ten čas této knihy nyní nastal.
Při hlasování o žalobě Senátu je dobré si pamatovat, že nejde jen o to, co zítra napíší noviny, co teď vysílá televize, či co bude za chvilku na internetu, ale také o to, zda se toto hlasování bude v budoucnosti hodnotit jako vítězství ústavních demokratických pravidel, nebo jen jako pouhé pokračování politického boje novou formou. Každý z vás poslanců si musí zvolit, jakým způsobem chce dnes, a omlouvám se za ten lehký patos, obstát před dějinami.
Takže vám děkuji za pozornost.
autor: PV
