Nad tou „výzvou OSN“, tak by se měli  zamyslet zejména ti,  co utíkali do exilu. Jistě jich byli statisíce, zejména po roce 1968. Drtivá většina z nich obohatila novou domovinu svou kvalifikovanou prací. Byli to zejména lékaři, vědci, ale i umělci, sportovci, … Ti všichni svou prací a vědomostmi, se v cizině neztratili. Své vzdělání, profesi dali ve prospěch státu, který jim nabídl azyl. Svůj dluh jistě už dávno zaplatili.

My ostatní, co jsme zůstali ve své vlasti, jsme prožívali společně dobu nesvobody. Neměli jsme tu odvahu utéci, nebo prostě jsme nechtěli hledat nové domovy. Nejspíše nám ta naše země, příliš přirostla k srdci. Milovali jsme ji. Máme rádi její kulturu, ale i tu malebnou českou krajinu. Proto jsme neutekli z našich vesniček, malebných městeček, neopustili jsme své domovy. Neopustili jsme ani své staré rodiče, své sourozence, ani své rodiny. Naše děti vyrůstaly ve skromných podmínkách….  I drobná vítězství nám dělala radost.

Mnozí z nás čelili v zaměstnání, či v bydlišti perzekuci, tedy trestu za své příbuzné v zahraničí. Byli jsme ale rádi, že se jim v cizině žije dobře, že mohou jezdit po světě, opalovat se u moře, v  zimě jezdit na sjezdovky do Alp. Těšili jsme se z jejich krásných automobilů, velkých bazénů i honosných vil. Občas nám dali nahlédnout do toho svého blahobytu….