Osobně si přitom ještě pamatuji doby, kdy mobily nebyly a pevný telefon měl málokdo. Schůzky a různé akce a s nimi spojené organizační povinnosti jsme si domlouvali třeba měsíc dopředu, následně již nikdo nikam a nikomu nevolal. Věc byla domluvena a vyřízena.

Vzpomínám, jak náš skautský vedoucí nás svolával na pravidelné schůzky tím způsobem, že posílal tzv. „štafetu“. Štafeta byl popsaný papír A5 a fungovala tak, že pod krátkým informačním textem, kdy a kde se sejdeme, byla vypsána jména členů našeho oddílu a každý kdo štafetu obdržel, se podepsal a jeho úkolem bylo předat štafetu co nejrychleji dalšímu členovi oddílu. Štafetu jsme si byli schopni předat mezi všemi cca patnácti členy oddílu během dvou maximálně tří dní.

Dnes je vše jinak. Informace si vyměňujeme mnohem snadněji a často a téměř neustále a navíc zároveň s konáním všech možných činností. A tak není divu, že těch zbytečných informací neuvěřitelně přibývá. Začínáme se přitom dostávat do situace, kdy již v podstatě automaticky předpokládáme, že každý náš slib, každá naše povinnost nám budou nejen řečeny, ale ještě alespoň dvakrát připomenuty. Počítáme také s tím, že když někdo něco má za povinnost udělat, že to ten druhý nebo třetí ještě znovu prověří a zkontroluje. A tak slábne naše pozornost, co druzí říkají, a také slábne naše odpovědnost za činy, které provádíme. Samozřejmě s tím narůstá také množství balastních informací, polopravd a nepravd.