Člen předsednictva hnutí SPD, předseda RK SPD LBK
Vyjádření ruského prezidenta Vladimira Putina o tom, že se konflikt na Ukrajině může blížit ke konci, by v případě potvrzení znamenalo zásadní zprávu nejen pro Evropu, ale i pro celý svět.
Bezpečnostní prostředí Evropy se zásadně změnilo a válka na Ukrajině ukázala návrat dlouhodobého, vysoce intenzivního konfliktu.
Napětí mezi Íránem, USA a Izraelem se v posledních dnech proměnilo v otevřený ozbrojený konflikt. Už nejde o demonstrace síly nebo omezené incidenty – jde o střety, při nichž umírají lidé a mají bezprostřední dopad daleko za hranicemi regionu.
Napětí mezi Íránem, Spojenými státy a Izraelem v posledních dnech znovu přepsalo globální agendu. Do popředí se dostal Hormuzský průliv, zatímco válka na Ukrajině jako by ustoupila do pozadí.
Debata o budoucnosti NATO se dnes často vede, jako by šlo především o krizi aliance. Ve skutečnosti je to ale především krize EU samotné — její schopnosti rozhodovat, nést odpovědnost a definovat vlastní zájmy.
Debata o početních stavech armády se v posledních letech často redukuje na jediné číslo – kolik nových vojáků se podařilo nabrat.
Česká obrana se stává jedním z nejvýbušnějších politických témat. Vláda Andreje Babiše totiž spolu s ministrem obrany Jaromírem Zůnou (za SPD) rozjela proces, který může zásadně změnit pohled na hospodaření státu v posledních letech.
Debata o obraně České republiky se v poslední době až nebezpečně zjednodušuje. Místo diskuse o skutečných schopnostech armády se politická i mediální debata často redukuje na jediné číslo – kolik procent HDP vydává na obranu.
Napětí mezi Spojenými státy americkými, Izraelem a Íránem v posledních letech opakovaně sílí. Íránský jaderný program, vývoj balistických raket i rostoucí regionální napětí nejsou jen vzdálenou geopolitickou otázkou.
Debata o obraně České republiky je často zatížena emocemi, symboly a politickými nálepkami. Přitom by měla stát na daleko střízlivějších základech: na schopnosti státu ubránit sám sebe.
Třídenní Mnichovská bezpečnostní konference přinesla tradiční přehlídku velkých slov, varování a politických deklarací.
Debata o tom, zda by Česká republika měla vydávat na obranu 3,5 procenta, nebo dokonce 5 procent HDP, může znít rozhodně a odhodlaně. Ve skutečnosti je však odtržená od ekonomické i personální reality země.
V posledních dnech se stále častěji setkáváme s otázkou, proč je nutné letos škrtat v rozpočtu obrany částku 21 miliard korun.
Nová obranná strategie Spojených států pod vedením prezidenta Donalda Trumpa zásadně mění bezpečnostní realitu, na kterou Evropa ani Česká republika nejsou dostatečně připraveny.
Česká republika se dostala do bodu, kdy už není možné dál přehlížet skutečný stav veřejných financí. Státní rozpočet je zatížen rekordními deficity a rychle rostoucím dluhem, což si vynucuje nepopulární, avšak nevyhnutelné kroky.
Nová vláda tento týden požádá Poslaneckou sněmovnu o důvěru v situaci, kdy přebírá stát zatížený řadou vážných problémů. Jedním z nejzávažnějších je stav obrany České republiky.
Svoboda slova není žádný luxus ani výsada „správných názorů“. Je to základní pilíř demokracie. Právě proto považuji za krajně nebezpečné, kam se v České republice posouvá hranice toho, co je ještě dovoleno říkat – a kdo o tom rozhoduje.
Bezpečnost státu nestojí na politických proklamacích ani na mediálně atraktivních nákupech, ale především na funkční, personálně stabilizované a realisticky vybavené armádě.
Skončená vláda Petra Fialy rozhodovala o výdajích ve stovkách miliard korun bez transparentnosti, bez veřejné kontroly a bez odpovědnosti vůči občanům.
Uplynuly dva roky od masové střelby na Filozofické fakultě Univerzity Karlovy, při níž bylo zavražděno 14 studentů.
