Všichni jsme příslušníci stejného rodu, lidé, rovní si nejen před zákonem, ale zejména před druhým člověkem, a proto je vždy velice smutné, když nás někdo „opustí“, a to navždy.

    Na člověka, byť žil životem slušným a poctivým, ale skromným a obyčejným, lidská pospolitost ale bohužel velice rychle, a to ve svůj zřetelný neprospěch, zapomíná. A již v relativně krátké době od smrti snad, jako kdyby dotyčný ani nikdy nežil a neexistoval.

     Odlišná situace se nám však nabízí u rozličných kultů osobnosti. Nekritického velebení těch, kteří jsou například vychytrale zvoleným symbolem nějaké politické ideologie lze z historie zaznamenat opravdu mnoho. A to „jak zleva, tak zprava“, z „politického Východu či Západu“!

    Tím jedním z aktuálně nejkřiklavějších kultů osobnosti, jehož projevy jsou české společnosti poslední desítky let, uměle a domnívám se, že v tomto ohledu naštěstí již stále méně úspěšně, implantovány, je velebení tragikomické postavy našich dějin Václava Havla a celého procesu jeho ne-politického působení.

     Byť byla celá Havlova éra mediálně, zejména ale tzv. veřejnoprávní formou v ČT či ČRo, setrvale rámována červeným srdíčkem a mottem „Pravda a láska vítězí nad lží a nenávistí“, samotná realita jeho působení byla bohužel přesně opačná.

    Pozorný člověk musel zbystřit již tehdy, když se exprezident s obtížně skrývanou touhou po moci a také majetku, člověk, který socialistické zřízení třídně nenáviděl, podepsal pod prezidentský slib, který začínal slovy: „Slibuji na svou čest a svědomí věrnost Československé socialistické republice a věci socialismu..“.

    A jak ve své politické kariéře podvodně začal, tak černě a v neprospěch českého a slovenského národa i pokračoval. Podíl na rozbití „masarykovského státu“, kterého měl před majetkovým listopadovým převratem plná ústa a z jehož hodnot jeho často rádoby disidentská činnost vycházela, zavírání očí před loupeživou formou privatizačního procesu devadesátých let s miliardovými škodami pro stát, veřejné schvalování bombardování suverénního evropského státu, které mělo stovky civilních obětí, rozražení dveří k přepisu výsledků druhé světové války podepsáním údajně „přátelské“, ale ve skutečnosti podřízenecké a dysbalanční smlouvy s Německem o dobrém sousedství a vzájemné spolupráci, jsou jen některými z celé řady výrazných morálně politických selhání páně Havla.

    K dalším sociopatologickým jevům, které se za prezidentování Václava Havla společností až obludně rozšířily, patřil klientelismus. Nositelé  jeho kultu, často ale jen kamarádi z „mokré čtvrti“, poté metastázovali do všech významnějších státních a společenských funkcí bez ohledu na jejich profesní praxi či dosaženou kvalifikaci. A právě tito „kultovní světlonoši pravdy a lásky“, finančně podporováni privatizačními zbohatlíky, se stále ještě dnes snaží udržet u moci, škodit a nadále přepisovat novodobé dějiny. Bohužel pro ně, mnozí lidé si realitu nedávné doby stále ještě pamatují a proto nepřestávají „vymývat mozky“ alespoň mládeži.

         Jakkoliv navazovat na veřejně projevované opilství, lži, zmíněný klientelismus a zejména na zjevnou a prokazatelnou manipulaci s lidmi v jejich oprávněném očekávání ze strany jakékoliv člověka v normálně fungující demokratické společnosti trpět prostě nelze.

    Smutek za Václavem Havlem tedy mějme jako za člověkem, příslušníkem lidského druhu, ale prosím, nikoliv již za Havlem, jako velice neúspěšným, nepoliticko politickým manipulátorem a „mužem mnoha tváří“! Respektujme tedy Havlův život jako život lidského individua, jehož hodnocení nikomu z nás nepřísluší, ale na jeho odkaz politický, raději, prosím, rychle zapomeňme!