Tvrzení, že šlo o cizí pochybení, se rozpadá ve chvíli, kdy proti němu stojí e-mailová komunikace, v níž slevy schvaluje a potvrzuje sám Doksanský. Statutár se nemůže zbavit odpovědnosti tím, že v krizové chvíli ukáže prstem na administrativu. Pokud ředitel školy podepisuje smlouvy, určuje cenu vzdělávací služby a potvrzuje slevy, pak je to on, kdo za celý proces odpovídá. Přenášet vinu „dolů“ není jen právně problematické, ale především neetické. V prostředí školy – instituce, která má vychovávat – je to obzvlášť destruktivní signál.
Stejně vratká je obhajoba tzv. sociálního programu. Na jedné straně je veřejnosti předkládán obraz dobročinné školy, která chtěla být dostupná všem. Na straně druhé sám ředitel přiznává, že příjmy rodičů nebyly ověřovány, že „stačil e-mail“ a že jasná pravidla vznikla až dodatečně. To není sociální program, ale nahodilý, diskreční systém bez transparentních kritérií. A právě v takovém prostředí vzniká chaos, nerovnost a následně i snaha zpětně „opravovat“ minulost – tentokrát ovšem na úkor rodičů a studentů.
Nejproblematičtější moment celé kauzy přichází ve chvíli, kdy jsou po několika letech, navíc těsně před maturitou, vymáhány údajné nedoplatky. Rodiče, kteří jednali v dobré víře na základě potvrzených slev a uzavřených smluv, se ocitají pod tlakem. Z veřejně dostupných popisů plyne, že hrozbou bylo i omezení studia či ohrožení přístupu k maturitě. To už není spor o výklad ceny služby, ale nebezpečně blízký nátlak vůči slabší smluvní straně. Právní jistota a legitimní očekávání jsou přitom základními pilíři právního státu – a nelze je smést ze stolu rétorikou o „zneužívání systému“.
Celé jednání má i rozměr morální. Denis Doksanský se veřejně profiluje jako křesťan. Právě proto je legitimní připomenout, že křesťanská morálka stojí na pravdivosti, osobní odpovědnosti a ochraně slabších. V této kauze však vidíme opak: popírání vlastní role, přenášení viny na podřízené a tvrdý postup vůči rodičům a studentům v kritické fázi studia. To není morální leadership, ale selhání charakteru.
Otázka proto nevyhnutelně překračuje rámec jedné školy. Denis Doksanský není jen ředitel, ale také poslanec za ANO. V minulosti byl spojován se STAN, dnes sedí v poslaneckých lavicích za jiné hnutí. Samotná změna politické příslušnosti by nebyla problémem, pokud by byla vedena hodnotovým vývojem. V kontextu této kauzy však vyvstává otázka, zda nejde spíše o kariérní pragmatismus než o ideovou konzistenci. A zda člověk, který v praxi nedokáže převzít odpovědnost za vlastní rozhodnutí, má mít právo podílet se na tvorbě zákonů.
Vedle etického rozměru nelze pominout ani rovinu právní. Z popsaných skutků vyplývá možnost porušení základních principů občanského práva, zejména zásady poctivosti, zákazu zneužití práva a ochrany dobré víry. Pokud byly slevy potvrzeny a následně popřeny, lze uvažovat o neplatnosti dodatečně vymáhaných nároků či o bezdůvodném obohacení. V úvahu přichází i odpovědnost za škodu. V rovině spotřebitelského práva se nabízí otázka klamavých nebo agresivních praktik, pokud byla cena služby zpětně měněna a vymáhána pod tlakem. A konečně nelze zcela vyloučit ani trestněprávní rovinu, pokud by se prokázalo vědomé vymáhání částek bez právního důvodu spojené s nátlakem.
Tato kauza proto není „chybou sekretářky“ ani selháním rodičů. Je to případ odpovědnosti – nebo spíše jejího popření. A je také zrcadlem politické kultury, v níž se od veřejně činných osob očekává, že budou nést důsledky svých rozhodnutí. Pokud to nedokážou ve vedení školy, proč by jim veřejnost měla svěřit odpovědnost za stát?
