Současný stav Armády České republiky však dlouhodobě ukazuje, že právě v těchto základních oblastech selháváme. Namísto systematického řešení nedostatku vojáků, slabé doplněnosti jednotek a chybějící výstroje se pozornost upíná k extrémně nákladným projektům, jejichž přínos pro reálnou obranyschopnost země je přinejmenším sporný.
Kritický nedostatek vojáků a přetížené jednotky
Jedním z nejvážnějších problémů české armády je dlouhodobý personální podstav. Chybí tisíce profesionálních vojáků a aktivní záloha zůstává spíše doplňkovým než systémovým řešením. Mnohé útvary nejsou naplněny ani z 70 %, což má přímý dopad na jejich bojeschopnost, připravenost i schopnost plnit základní úkoly na území České republiky. Vojáci jsou přetěžováni službami, cvičeními i administrativou, zatímco nábor nových zájemců naráží na nízkou atraktivitu služby, nejisté kariérní vyhlídky a nedostatečné sociální zázemí. Bez stabilizace personálu jsou jakékoli miliardové investice do techniky jen drahou iluzí bezpečnosti.
Nedoplněnost výstroje a techniky
Vedle chybějících lidí čelí armáda také dlouhodobému problému s nedostatečným a nekompletním vybavením. V praxi to znamená, že vojáci často nemají k dispozici základní součástky výstroje, moderní osobní ochranné prostředky nebo funkční techniku. Základní schopnosti, jako je logistika, ženijní zabezpečení či protivzdušná ochrana, zůstávají podfinancované a upozaděné.
Namísto řešení těchto reálných nedostatků se opakovaně setkáváme s tím, že jsou prostředky směřovány do projektů, které mají spíše politický a marketingový než skutečně obranný význam.
Neefektivní nákupy jako systémový problém
Zásadní slabinou české obranné politiky je způsob pořizování vojenské techniky. Zakázky jsou často připravovány bez dostatečné odborné diskuse, bez transparentního srovnání alternativ a bez jasného vyhodnocení dlouhodobých provozních nákladů. Výsledkem jsou projekty, které zatěžují rozpočet na desítky let dopředu, aniž by odpovídaly skutečným potřebám armády. Typickým příkladem je plánovaný nákup letounů F-35. Nejde jen o samotnou pořizovací cenu, ale především o extrémně vysoké náklady na provoz, servis, infrastrukturu a výcvik. Tyto prostředky budou chybět jinde – u pozemních sil, u logistiky, u platů vojáků nebo u modernizace kasáren, které jsou místy v havarijním stavu.
Obranný rozpočet bez jasných priorit
Problémem není samotná výše výdajů na obranu, ale jejich struktura. Pokud miliardy mizí v několika málo megazakázkách, zatímco běžné jednotky bojují s nedostatkem lidí i vybavení, pak takový rozpočet neplní svůj účel. Obrana státu se nedá zajistit „na papíře“ ani prostřednictvím techniky, která nemá dostatek kvalifikovaného personálu. Na tyto skutečnosti dlouhodobě upozorňuje i NKÚ. Rozumná obranná politika musí začínat u vojáka – jeho motivace, výcviku, zázemí a jistoty, že stát stojí za ním. Teprve poté má smysl řešit nákladné technologické projekty.
Priorita: funkční armáda, ne drahé symboly
Dlouhodobě upozorňuji, že skutečná obranyschopnost České republiky nespočívá v nejdražších zbraňových systémech, ale ve schopnosti armády fungovat jako celek. To znamená dostatek vojáků, plně obsazené jednotky, kompletní výstroj a techniku odpovídající reálným úkolům a možnostem s maximálním využití pro obranu území státu. Bez zásadní změny priorit hrozí, že budeme mít drahou, ale personálně prázdnou armádu, která nebude schopna efektivně reagovat ani na krizové situace, ani na ohrožení bezpečnosti obyvatel.
Závěr: návrat k rozumu a odpovědnosti
Česká armáda nepotřebuje další megalomanské projekty, ale systémovou reformu. Potřebuje vojáky, kteří budou chtít sloužit, a vybavení, které skutečně využijí. Každá koruna vynaložená na obranu musí mít jasný smysl a přímý přínos pro bezpečnost občanů. Pokud se obranná politika nezbaví neefektivních nákupů a nezačne řešit personální krizi, zůstane bezpečnost České republiky jen drahou iluzí. A to je riziko, které si už nemůžeme dovolit.




