EU chce nestabilitu v eurozóně řešit společně s partnery, tedy koordinovaně, ne v národních státech. Jedni jsou přitom přesvědčeni, že dluhová krize vznikla kvůli sociálnímu státu, druzí kvůli spekulativnímu kapitálu. Protesty belgických odborářů během summitu směřovaly stejně jako u nás proti vládním škrtům. Nejsou ale odpovědí na kroky Bruselu, které mají rekonstruovat nefunkční hospodářský systém EU. V ČR k tomuto tématu vládne zmatení a to jak na pravici, tak na levici. Ú nás vládní ODS snahy EU odbyla jako marné úsilí o jakousi dluhovou unii, ČSSD postoj naší vlády hodnotí jako projev nacionálně konzervativního izolacionismu.
Důsledkem těchto neujasněností je, že v ČR začíná na veřejnost silně působit jako politický faktor strach z neznáma a s ním sílí iracionální vztah k evropské integraci. Jsem přitom přesvědčen, že demokratická pravidla pro nadnárodní úroveň jsou pro malé země myslím lepší zárukou, než pouhé mezinárodní vztahy. To byl asi hlavní důvod, proč v referendu v roce 2003 hlasovalo 77% našich občanů pro vstup ČR do EU.
Problémem je, jaká pravidla má taková integrující evropská organizace mít. Nositelem integračních tendencí v Evropě je Evropská unie a tento integrační model je kritizován z leva i zprava. Levý okraj hrozí útlakem nadnárodního kapitálu. Opačný okraj politického spektra straší „eurobolševismem“ z Bruselu a nadiktovanými sociálními a ekologickými standardy jako eurokratickým plevelem. V obou pólech české politiky v debatách o stavebních kamenech EU stále chybí věcně strukturovaný přístup.
Proevropsky kritický postoj znamená být aktivními občany EU. Povědomí občanů o evropských institucích je ale velmi nízké a chod EU se vymyká jejich každodenním zájmům. Podle průzkumu SANEP z března 2011 by dnes pro vstup ČR do struktur EU hlasovalo jen 42% dotázaných. Nadpoloviční většina (57,9%) vnímá instituci EU jako nedůvěryhodnou, odmítána je další federalizace a euro. Přitom právě nyní se volá po posílení autority hospodářské politiky v EU.
Připomínám, že EU chce opravdu být hospodářskou unií, tedy nejen unií celní, ale útvarem schopným prosazovat v evropském hospodářském prostoru jistou hospodářskou strategii. A tady musím výjimečně souhlasit s prezidentem Klausem, když nám v tyto dny od patagonských ledovců vzkázal :"V Evropě vznikl pokus vyrobit měnovou unii bez toho, že by existovala ta unie fiskální a unie politická. Tím vůbec nechci říci, že já jsem pro, já pro ně nejsem, ale fakticky je naprosto elementární triviální pravda, že bez toho to nejde."
Zastánci hospodářské unie se nemohou vyhnout pozitivním návrhům na to, jak by měla EU fungovat jako hospodářská a měnová unie. Tady už se od prezidenta ČR liší. A to i ti, kteří hledají alternativy dnešní EU. Na levici se takto zrodila před 10 lety idea zpracování společné alternativy přístupových dohod, bohužel však zůstala nenaplněna. Další příležitostí byla reforma smluvního základu EU po rozšíření v roce 2004 (Lisabonská smlouva) Zvýšit konzistence struktur a institucí EU s jejími cíli, důrazněji odstraňovat tzv. demokratický deficit je jistě důležité. Ale výsledný kompromis nebyl tím, co EU potřebuje. Je asi jasné, že potřebujeme lepší smlouvu. Musíme tedy konečně začít bez populismu a pozitivně formulovat základní rysy takové inovace – jakou chceme Evropu v horizontu roku 2020.
Koordinace hospodářských politiky členských zemí EU a dohled nad makroekonomickými nerovnováhami je dosud značný problém. Nedávná krize otevřela znovu debaty na toto téma. Sbližování pravidel hospodářské konkurence však může např. odstranit problém daňového a mzdového dumpingu, ke kterému se uchylují zejm. nové členské země.
Komentátoři citlivě reagovali např. na otázku harmonizace mzdové politiky. V soukromém sektoru jsou ale mzdy určovány poměrem sil v sociálním dialogu. Minimální mzdy jsou však určovány zákonem a tady harmonizace může mít smysl. Metodika vymezení minimální mzdy by vycházela nejen z kupní síly měny příslušného státu, ale také dosahované produktivnosti práce a samozřejmě určování životního minima. Nedošlo by tedy ke skokovému dorovnání nominálních hodnot, které jsou v EU dnes velmi rozdílné.
V jednání na summitu byl kladen důraz na oživení „sociální ekonomiky trhu EU" včetně příslibu začlenit všechny sociální partnery do procesu tvorby a podpory strukturálních reforem umožňujících dosažení cíle. Pakt pro euro plus a Evropský stabilizační mechanismus je vyústěním diskuzí, které započaly v roce 2008 a pokračovaly po celý průběh světové finanční a hospodářské krize.
Pravdou je že EU upřednostňuje rovnováhu před rozvojem, ale distancovat se pouze od této reakce nepomůže. Pro nečleny eurozóny nejsou dohodnuté kroky k architektuře hospodářské vlády EU povinné. Požadavek nestát mimo ale není servilním podbízením se. Polsko, Dánsko, Bulharsko, Rumunsko a Lotyšsko také chtějí být u toho, když se zvažuje další směr, který se bez řešení pravidel konkurenceschopnosti a podpory konvergence neobejde.
Projekt společné evropské měny má strategický význam (eliminuje výhodu USA a dolaru jako hlavního světového platidla a snižuje transakční náklady). Přenesení formální měnové suverenity do Frankfurtu (sídlo federální ECB) a tzv. měnová kotva ale zvyšuje citlivost ekonomiky členských zemí na rozpočtovou politiku se všemi sociálními důsledky.
Exportní sektor by samozřejmě rád přijetí eura urychlil. Zanedbání udržitelné konsolidace veřejných financí však zase vede k dluhovým problémům, které nyní zažívají Řecko či Portugalsko. Předejít dluhové spirále stejně jako zvýšit konvergenci ekonomické úrovně vůči jádru EU je podmínkou pro přijetí eura a proto tento krok nelze uspěchat.
Na toto navazuje diskuse o pružnějším pojetí mechanismu tzv. Paktu stability, v současnosti reformovaném směrem k posílení kontroly rozpočtové discipliny. S tím souvisí otázka zda a jak doplnit unii měnovou unii fiskální. Také nová evropská finanční perspektiva (rozpočet EU) bude mít význam pro soudržnost EU. Konzervativci by rádi omezili výdaje EU, to by ovšem bylo na úkor kohezní politiky a slabších členů EU. Rezervy jsou také nutné na tlumení různých asymetrických šoků. S potřebou evropských zdrojů souvisí debata o evropské dani nebo o vydávání společných evropských dluhopisů.
Společný evropský dům se ještě staví a bylo by absurdní ho vyhazovat do vzduchu jen proto, že jsme se na domovní schůzi neshodli, jaké má mít okna či jak má být vymalována ložnice. Tato budova stojí na základech hospodářské integrace a do budoucna by se měla posílit její bezpečnost, aby nedošlo k jejímu zřícení. Hlídači mají dávat bedlivý pozor na to, aby si obyvatelé nepůjčovali na úpravy, které nebudou moci splácet. Odměnou bude, že jeho obyvatelé neskončí na ulici.
Abstraktních alternativ budoucí architektury společného evropského domu může být řada. Mně ale jde o konkrétní alternativy efektivního fungování Unie v nadcházejícím deceniu 2011-2020. Bez nich by se totiž velkolepé sliby nové evropské budoucnosti nadále ztrácely v mlhách.
