Optický aparát oka se skládá ze systému čoček. Když se díváme zepředu, je první část tvořena rohovkou a oční komorou.

Rohovka je průhledná, nepatrně vypouklá vrstva, pokračuje bělimem – bílá část okolo celého oka. Rohovka představuje první čočku, kterou světelné paprsky procházejí. Její tvar ani poloha se nemění. Pod rohovkou je duhovka.

Duhovka je většinou modré, zelené nebo hnědé barvy a je to sval s otvorem uprostřed. Tento otvor, kterým prochází světlo, se nazývá zornice. Za duhovkou se nachází druhá čočka, ta je plošší a pružnější než rohovka. Sval kruhovitého tvaru ji může měnit na silnější nebo tenčí. Takto optický aparát pracuje při zaostřování oka.

V klidovém stavu je čočka zaostřena na nekonečno, pro pohled na předmět blíže oku se čočka musí ztluštit. Zaostřovací mechanismus s přibývajícím věkem ochabuje a dochází k takzvané stařecké dalekozrakosti. Za čočkou je uložen sklivec, tvořený gelovitou hmotou, která pružně vyplňuje oční kouli až po sítnici.


Zrakové nervy leží v sítnici, ve které jsou uloženy vlastní zrakové buňky: miliony tyčinek a čípků. Tyčinky jsou velmi citlivé na světlo, ale nejsou schopny rozpoznávat barvy s výjimkou modré a zelené.

Barvy vnímáme díky čípkům, které nám zároveň umožňují vidět zřetelněji. Čípky přestávají reagovat při nižší intenzitě světla. To je také důvod, proč s ubývajícím světlem vidíme předměty méně zřetelně a méně barevně. Vše vnímáme pouze v modrých a zelenošedých odstínech. Pracují pouze tyčinky.

Příliš silná intenzita světla způsobí, že se tyčinky zavřou a pracují pouze čípky.
Když se intenzita světla sníží, tyčinky začnou opět pracovat. K tomu ale nedojde hned. To vysvětluje, že při vstupu z osvětleného prostoru do tmavé místnosti se náš zrak určitou dobu přizpůsobuje světelným podmínkám v tmavé místnosti.

Když se vrátíme zpět na slunce, jsme na několik minut oslepeni světlem. Čípky jsou shromážděny na malé ploše v zadní části sítnice.
Tato plocha se nazývá žlutá skvrna – nachází se v blízkosti místa, kudy prochází zrakový nerv do mozku.
V tomto místě je sítnice přerušena.
Paprsky, které na toto místo dopadnou, nemohou na sítnici vytvořit obraz, a proto je toto místo označováno jako slepá skvrna.


Obraz je nejzřetelnější v centrální části sítnice. Abychom mohli předmět co nejlépe vidět, zřetelně pohybujeme oční bulvou nebo hlavou. Oko je chráněno před poškozením mnoha způsoby.
Je umístěno v očním důlku vystlaném měkkou tkání. Jestliže upadneme, s větší pravděpodobností se poškodí oční důlek než oko.

Pomocný aparát oka se skládá z mnoha částí.

Patří k němu například řasy, které spolu s víčky chrání oči proti vniknutí cizích těles.
Víčka současně také roztírají slzy na rohovce. Tak se udržuje rohovka stále vlhká, protože kdyby došlo k jejímu osychání, stala by se křehkou a zakalenou.
Slzy samozřejmě vyplavují drobné prachové částice, které by mohly rohovku poškrábat.
Dokonce i obočí má svůj ochranný význam, brání kapičkám potu stékat do očí.

Člověk mrká jednou až dvakrát za 10 vteřin. Každé mrknutí trvá asi třetinu vteřiny. Během dne tedy mrkáme asi 25 minut. Novorozeňata začínají mrkat až v šesti měsících.

Jsme-li rozčileni, pláčeme. Slzy odtékají kanálkem ve vnitřním koutku oka až do nosní dutiny a my pak, pokud pláčeme, musíme nosní dutinu uvolňovat.

Našemu zraku bychom měli věnovat patřičnou pozornost.

Oftalmologie, čili oční lékařství, je lékařský obor zabývající se zkoumáním a léčením závažných očních problémů a nemocí oka.

Rozhodně naše problémy nevyřeší optik. Ti patří do oboru optometrie – zabývá se měřením a úpravou zrakových vad (např. krátkozrakost, dalekozrakost, šilhavost).
Oční optici prověřují zrak, předepisují vhodné čočky, které upraví zrakové vady. Optik vyrábí skla do brýlí a kompletuje brýle.