Pacientům s jinak nevyléčitelným a většinou smrtelným onemocněním přináší možnost dlouhodobého přežití a současně výrazné zlepšení kvality života.
Podstatou transplantace je složitý chirurgický výkon, kdy se z těla příjemce odstraní jedna nebo obě nemocné plíce a nahradí se zdravými plícemi od dárce, které se uloží na místo původních plic.

Co se děje při operaci
Při operaci se plicní tepna a žíla transplantované plíce našijí na srdce příjemce, aby byl zachován oběh okysličené a odkysličené krve. Potom se napojí průduška nové plíce na průdušku příjemce, čímž je zabezpečeno dýchání. Podle různých okolností, uvedených níže, se provede buď jednostranná, nebo oboustranná transplantace. Bezprostředně na operaci navazuje specializovaná intenzivní péče v nemocnici a následuje rehabilitace a návrat do normálního života.

Role imunosupresivní léčby
Protože nová plíce představuje pro organismus příjemce cizorodý materiál, je po operaci bezpodmínečně nutné doživotní užívání léků, které tlumí imunitní systém organismu příjemce. Tyto léky se jmenují imunosupresiva a jejich úkolem je zabránit tzv. rejekci, tedy „odhojení“ transplantované plíce, kterou by jinak imunitní systém příjemce poškodil nebo zničil.

Kdy se transplantace provádí
Rozhodnout se pro transplantaci je obtížný a závažný krok. Je nutné si uvědomit, že vlastní transplantace je rozsáhlý chirurgický výkon, který představuje nezanedbatelné riziko. Musí být vyčerpány všechny dostupné možnosti konzervativní léčby. Jakkoli je to obtížné, je třeba odhadnout, zda základní onemocnění postoupilo natolik, že předpokládaná krátká doba přežití bez transplantace a/nebo špatná kvalita života hovoří jasně pro operaci. Na druhé straně je však nutné si uvědomit, že po transplantaci bude pacient nucen dodržovat určitý režim:

•    doživotní imunosupresivní léčba se všemi svými nežádoucími účinky,
•    nebulisace (podávání léků rozptýlených speciálním přístrojem (nebulizátorem) do aerosolu přímo do plic),
•    dechová rehabilitace,
•    pravidelné kontroly,
•    možné častější infekční komplikace, zvýšené riziko cukrovky, apod.

Trvání operace: oboustranná transplantace : 6-7 hodin
Čekací doba na transplantaci: o 227 dní

Které choroby se léčí transplantací
Je celá řada plicních chorob, které ve svém konečném stádiu mohou být důvodem k provedení transplantací plic. Každá nemoc má své odlišnosti, a ty s sebou přinášejí specifická rizika a komplikace. Podle nich se odvíjejí i dlouhodobé výsledky transplantace a doba přežívání, která je u různých onemocnění různě dlouhá.
Základní onemocnění také rozhoduje, jaký typ operace bude proveden. Chirurgické možnosti jsou celkem tři: jednostranná náhrada plíce, oboustranná náhrada plic a v omezených případech u dětských pacientů náhrada plíce jedním lalokem od živého dárce.

Jednostranná transplantace je v porovnání s ostatními operacemi jednodušší a kratší. Proto představuje pro pacienta menší zátěž a menší riziko komplikací během operace a časně po ní. Obecně je vhodná pro starší nemocné a pro ty, kteří trpí i jinými přidruženými chorobami. Jednostranná náhrada také umožňuje transplantovat plíce od jednoho dárce dvěma různým příjemcům, což má svůj význam při trvalém nedostatku orgánů k transplantaci.
Jednostranná transplantace plíce je metodou volby u těchto nemocí:

Chronická obstrukční plicní nemoc (CHOPN)
Onemocnění, které je charakterizována omezeným průtokem vzduchu průduškami, tzv. bronchiální obstrukcí, která není úplně vratná. Bronchiální obstrukce obvykle progreduje a je provázena abnormální zánětlivou odpovědí plic na škodlivé částice a plyny ve vzduchu. V konečném stádiu dochází k poškození plicních sklípků (kde probíhá výměna kyslíku a oxidu uhličitého, tedy samotné dýchání), k dechové nedostatečnosti, trvalému nedostatku kyslíku, který nemocnému nedovolí ani lehké aktivity, upoutá ho na lůžko. Často je nutná trvalá inhalace vzduchu obohaceného kyslíkem.

Idiopatická plicní fibróza (IPF)
Chronické onemocnění zatím neobjasněné příčiny, při němž je plicní tkáň pozvolna (různě rychle) nahrazována vazivem. Uvažuje se o nesouhře imunitních mechanizmů, která je vyvolána zatím neznámým spouštěcím faktorem.

Deficit alfa-1 antitrypsinu
Alfa-1 antitrypsin je bílkovina tvořená v játrech, odkud se uvolňuje do krevního oběhu. Jeho úlohou v těle je inaktivace enzymů, které štěpí bílkoviny (zejména při likvidaci infekce). Alfa-1 antitrypsin primárně chrání plíce před účinkem elastázy. To je enzym, který je tvořen neutrofilními buňkami (druh bílých krvinek) a je součástí ochrany organismu při poranění a zánětu. Elastáza štěpí bílkoviny, které pak mohou být znovu použity při tvorbě bílkovin jinde v organismu. Elastáza může ale poškozovat a štěpit plicní tkáň. Nedostatek alfa-1 antitrypsinu je geneticky podmíněn a jeho hlavním projevem je vznik plicního emfyzému (rozedmy), tedy také úbytek plicních sklípků. Může být přítomna i porucha funkce jater.

Lymfangioleiomyomatóza
Jde o velmi vzácné plicní onemocnění postihující ženy v plodném věku, pro něž je charakteristické zmnožení buněk hladkých svalů v plicích: v lymfatických cévách, okolo cév, bronchů apod. Příčina je neznámá, zvažují se vlivy hormonální. Projevuje se především dušností, může se objevit pneumothorax („prasknutí plíce“) či chylothorax (vylití lymfy do pohrudniční dutiny).

Sarkoidóza
Doposud záhadné onemocnění neznámé příčiny postihující v podstatě celý organismus, nejčastěji napadá plíce. Jako spouštěcí faktor může fungovat infekce. V postižených orgánech se hromadí „zánětlivé“ buňky (různé typy bílých krvinek, jejichž podoba je změněna), které tvoří útvary, tzv. granulomy. Jejich přítomnost vyvolává další imunitní reakce.

Primární plicní hypertenze (pokud selhání pravé srdeční komory není příliš pokročilé)
Plicní hypertenze je syndrom charakterizovaný vysokým krevním tlakem v plicním oběhu. Za plicní hypertenzi se považuje zvýšení středního tlaku v plicnici nad 25 mmHg v klidu nebo nad 30 mmHg při zátěži. Syndrom plicní hypertenze zahrnuje řadu stavů od prostého přenosu zvýšených tlaků v levém srdci až po komplikovaná primární onemocnění plicních cév (primární plicní hypertenze, chronická tromboembolická plicní hypertenze v důsledku opakovaných plicních embolií).

Rejekce („odhojování“) transplantované plíce bývá také důvodem k opakované transplantaci.

Oboustranná transplantace plic je nutná u pacientů, kteří trpí chronickými infekčnímu záněty plic. V těchto případech by při jednostranné transplantaci ponechaná nemocná plíce představovala trvalé riziko nakažení „nové“ transplantované plíce zánětem.
Oboustranná transplantace se nejčastěji provádí při onemocnění cystickou fibrózou (CF). To je dědičná choroba žláz s vnější sekrecí. Ty produkují hlen, který ucpává jejich vývody (chybí trávicí enzymy), nebo se hromadí na sliznicích (hlavně v průduškách) či vylučují množství potu se zvýšeným obsahem sodíku a chloridů. Bez léčby mívá těžký průběh. K selhání plicních funkcí dochází v důsledku opakovaných těžkých infekcí a ucpávání průdušek. To vede k přestavbě plicní tkáně ve vazivo.

Orgány od zemřelých dárců
Orgány pro transplantaci se získávají od zemřelých dárců. Jsou to lidé, kteří většinou utrpěli těžký úraz hlavy nebo krvácení do mozku při mozkové příhodě. Zatímco mozek přestal fungovat, ostatní orgány: srdce, plíce, ledviny, játra a slinivka zůstávají (s pomocí intenzivní lékařské péče) funkční. Tento stav se označuje jako smrt mozku a při všech poznatcích současné medicíny je nezvratitelný. Stanovuje se rentgenologickým vyšetřením, které potvrdí, že do mozku neproudí žádná krev. Takový člověk je potom uznán jako dárce orgánů. Výše jmenované orgány se z těla dárce vyjímají při chirurgickém zákroku, který se nazývá multiorgánový odběr. Jeden zemřelý dárce umožní další život několika lidem. Až do poslední chvíle srdce dárce bije a plíce dýchají. Potom jsou vyjmuté orgány naloženy do speciálního ledového roztoku, ve kterém se převáží k příjemci. Tomuto časovému úseku od vyjmutí z těla dárce do uložení do těla příjemce se říká období studené ischemie (ischemie = nedokrevnost). Pro zachování dobré funkce plic nesmí být delší než šest hodin. Proto musí být všechny jednotlivé kroky při transplantaci dobře načasované a bezchybně zorganizované.

Transplantace plicního laloku od živého dárce je vzácně indikovaná u dětských pacientů. Jeden plicní lalok od žijícího dospělého dárce (nejčastěji jednoho z rodičů) se přenese na místo postižené plíce. Tato operace se však v ČR neprovádí.

Historie a výsledky
V České republice byl program transplantace plic zahájen 22.12. v roce 1997, od té doby bylo provedeno 149 transplantací. Historicky první transplantaci plic u člověka provedl v roce 1963 James Hardy v USA. První operace přinášely nejisté výsledky, a proto se prováděly ojediněle. Teprve v 80. letech s rozvojem imunosupresivní léčby a zavedením cyklosporinu dochází k dalšímu rozvoji transplantační medicíny. V roce 1981 byla provedena první transplantace bloku srdce-plíce a v roce 1983 první úspěšná jednostranná plicní transplantace. Od té doby zaznamenala transplantace plic velký rozvoj a stala se běžnou léčebnou metodou konečného stádia plicních onemocnění. Do poloviny roku 2005 bylo na celém světě provedeno 21 265 plicních transplantací. V současnosti se celosvětově každý rok provádí okolo 1700 takových výkonů ve 109 specializovaných centrech. První rok po operaci přežívá více než 75 až 80 % operovaných. Pětileté přežívání je u poloviny nemocných. Deset a více let přežívá 25 % operovaných.



Zdroj: ISHLT, J Heart Lung Transplant 2006;25:880-892

Alfa 1 AT = deficit enzymu alfa 1 antitrypsinu
CF = cystická fibróza
CHOPN = chronická obstrukční plicní nemoc (záducha)
IPF = idiopatická plicní fibróza
PPH = primární plicní hypertenze
Sarkoidóza

Největší finanční problém pro nemocnice je Ministerstvo zdravotnictví, které k dnešnímu dni nebylo schopno přidělit kód pro transplantaci plic! Nemocnice nyní musejí vykazovat transplantaci jako ,, resekci,, plic za kterou dostanou částku 10.000 Kč. Při čemž transplantace plic vyjde nemocnici v přímých nákladech na cca 800.000 Kč

Otázka k zamyšlení: odmítne – li někdo dát své orgány k transplantaci a bude je někdy i on potřebovat, má právo  je dostat ?!

Více informací naleznete www.transplantace.eu

Pacienti, kteří se zúčastnili TK:


•    muž ve věku 51 let, trpěl plicní pneumolii, prodělal tranplantaci v roce 2005. Nyní jezdí na kole 30km, pracuje a žije kvalitní život.





•    žena ve věku 34 let, trpěla cystickou fibrózou, prodělala transplantaci v roce 2000. Nyní žije opět kvalitní život.






Přítomní odborníci na TK:
JUDr. Ing. Miloslav Ludvík, MBA - ředitel FN Motol







Prof. MUDr. Pavel Pafko, DrSc. - přednosta III. chirurgická klinika 1. LF UK a FN Motol




Doc. MUDr. Robert Lischke, Ph.D. - III. chirurgická klinika 1. LF UK a FN Motol





Čestný  host:
MUDr. Eva Pokorná, CSc. - prezidentka České transplantační společnosti

(an,TK,foto:archiv)