Ředitel Národního divadla: Sólisté u nás berou třeba jen dvacet tisíc. Smutná čísla

25.12.2011 20:51

NA HRANĚ S XAVEREM Tématem rozhovoru s ředitelem Národního divadla Ondřejem Černým bylo jak sloučení Národního divadla se Státní operou Praha, tak i následná plánovaná stávka odborářů. Motivací k jejímu odvolání byla prý znovu nalezená důvěra stávkujících vůči vedení. Obecnou nespokojenost umělců šéf první české scény ale chápe. Platy českých divadelníků a operních pěvců jsou totiž v porovnání se světem stále nesrovnatelné.

Ředitel Národního divadla: Sólisté u nás berou třeba jen dvacet tisíc. Smutná čísla
Foto: Redakce
Popisek: Odvolaný ředitel Národního divadla Ondřej Černý

Rozhovor s Ondřejem Černým vedl exkluzivně pro ParlamentníListy.cz showman a moderátor Frekvence 1 Luboš Xaver Veselý.

Začněme odboráři ve Státní opeře Praha, kteří na poslední chvíli odvolali dlouho chystanou stávku. Ale pořád se nabízí otázka, jestli situace ve Státní opeře je opravdu tak špatná, že dohnala zaměstnance až k takovýmto drastickým krokům…

Situaci je potřeba vnímat v celém jejím běhu, od počátku roku, kdy byl odvolán ředitel Radim Dolanský a nastoupil jsem jako pověřený ředitel já. Odboráře jsem několikrát vyzýval, abychom se sešli, neboť jsem je chtěl vtáhnout do procesu vstupu do Národního divadla. Oni ovšem jednání jednoznačně odmítali z prostého – a celkem pochopitelného – důvodu, že nesouhlasili se sloučením obou souborů a celou dobu si nepřipouštěli, že by k němu mělo dojít.

Jednalo se tam o platové změny?

Myslím, že to je kombinace více faktorů. Jeden faktor je historický, je potřeba vnímat to, že Smetanovo divadlo, respektive Státní opera, byla čtyřicet let součástí Národního divadla. Ke sloučení došlo v roce 1948, to je ten duch Zdeňka Nejedlého, který se tu pořád ještě vznáší. A v krizových situacích se objevují tendence se k té historii vztahovat. Státní opera při svém vzniku v roce 1991 vlastně navazovala na krátkou, tříletou éru samostatné Velké opery 5. května, která v Praze existovala vedle opery Národního divadla po válce. Nechme nyní stranou fakt, že Velká opera by pravděpodobně nepřežila, ani kdyby nepřišel Únor, protože už v roce 1948 měla obrovské finanční problémy a ukazovalo se, že existence dvou samostatných státních oper uvnitř Prahy je velmi problematická. Nicméně moment toho býti samostatný, nezávislý na Národním divadle, v paměti Státní opery přetrvává. Potom v roce 1991 došlo k oddělení Smetanova divadla od Národního. Tenkrát zvítězil spíše revolučně-antikomunistický pohled, před racionálními argumenty: pan ředitel Drgáč nechtěl, aby se opera oddělila jako samostatná instituce, pouze prahnul po autonomii uvnitř Národního divadla. Což může dnes sám potvrdit. To je ten aspekt historický.

Pak zde máme aspekt sebevědomí, jakési firemní značky, prestiže… Je logické, že po dvaceti letech samostatné existence Státní opery, kdy mnozí z jejích členů museli na začátku tuto instituci budovat, je pro ně ztráta samostatnosti bolestivá.

A třetí aspekt je myslím zásadní: v opeře chyběla elementární důvěra v to, že to s nimi někdo myslí dobře. Zaměstnanci se domnívali, že dojde ke zrušení celého souboru, ačkoliv jsme je od začátku ubezpečovali, že jejich pracovní podmínky budou nejen zachovány, ale měly by se i zlepšit.

Vy jste na jedné straně pracovníkům slíbil dorovnání platů, na druhé straně oni žádali původní platové podmínky. Pojďme tedy vysvětlit veřejnosti, jak to s těmi platy zaměstnanců vlastně je.

To je dost složité. Určitým katalyzátorem bylo, že jsme rozdali nové platové výměry. Počítali jsme s tím, že vyplatíme stejné peníze, ale platy měly jinou strukturu, než na jakou byla Státní opera zvyklá – odpovídaly struktuře Národního divadla. Šlo o prostý problém, který se jmenuje osobní příplatek. Ve Státní opeře jej mají garantovaný v platovém výměru, v Národním divadle se generuje ze složek, jako je přehrané, rolovné a podobně, a každý měsíc se trochu liší. Fakt, že v Národním divadle je většinou vyšší než ve Státní opeře, asi nebyl pro členy opery důležitý, pro ně byl zásadní psychologický moment toho, že příplatek nedostali ve fixní podobě.

Dokázal byste mi říci konkrétnější čísla? Kolik budou brát sólisté a kolik členové orchestru?

Abychom mohli srovnávat, držme se operních těles. V operním orchestru a sboru Národního divadla jsou platy o něco málo vyšší než ve Státní opeře. Součástí procesu spojování bylo i to, že v souladu se zákoníkem práce musí obě kolektivní tělesa, tedy orchestr a sbor, k prvnímu lednu dostat dorovnaný plat na úroveň Národního divadla. To znamená, že valná většina členů orchestru a sboru Státní opery by vstupem do Národního divadla měla dostat přidáno. Toto jsme komunikovali a nikdo tomu nevěřil.

Dobře, ale představte si, že náš rozhovor čte žena, která pracuje v nemocnici jako sestřička, bere čtrnáct tisíc čistého měsíčně a klade si otázku, kolik takový sólista nebo hráč v orchestru ve Státní opeře bere.

V tuto chvíli je průměrný plat v orchestru Státní opery zhruba dvacet tisíc, v Národním divadle asi dvacet jedna tisíc korun hrubého. Sboristé ve Státní opeře mají kolem devatenácti tisíc hrubého, sboristé ND necelých dvaadvacet. To jsou průměrné měsíčné platy včetně všech příplatků (např. za soboty a neděle apod.).  To jsou velmi smutná čísla.

A sólisté?

U sólistů jsou odměny individuální, protože je rozdíl mezi Evou Urbanovou nebo Ivanem Kusnjerem a sólisty druhých až třetích rolí. Sólista Národního divadla si vydělá za měsíc od dvaceti tisíc do osmatřiceti, ve Státní opeře od devatenácti a půl do třiatřiceti. A přitom jde o první operní scénu České republiky. Ve srovnání se zahraničím je to na pováženou, ať už v Národním nebo ve Státní opeře jsou platy na velmi nízké úrovni. Jsem přesvědčen, že naši umělci by měli být ohodnoceni lépe.

Zástupci zaměstnanců si stěžují, že se s nimi nejedná. Přesto proběhla schůzka, kde se našel velmi rychle kompromis. Myslíte, že šlo i o problém v komunikaci?

Zcela zásadní. Já jsem se neustále snažil navázat s nimi komunikaci, ale oni ji prostě odmítali. To, že byli „překvapeni“, že jsme se relativně rychle dohodli v případě stávkové krize, je z mého pohledu tím, že oni stále nevěřili… V Národním divadle komunikuji s odbory každý týden, neustále jsme v určité tenzi, která mezi odbory a zaměstnavatelem přirozeně existuje, neustále spolu hovoříme a obě strany nakonec dojdou ke kompromisu, k dohodě. Odbory považuji za klíčovou složku v jakékoli organizaci a v divadle to platí především u kolektivních těles. A jestli měl někdo pocit, že jsme nyní udělali velké ústupky, tak to vůbec není pravda. Celá dohoda má v sobě dva základní principy. Za prvé: garantujeme vám vaše současné platové podmínky. Za druhé: jsme připraveni jednat s odbory o všech aspektech vaší umělecké práce. A na tom je postavena. Takže mně nebylo zatěžko tento typ dohody podepsat.

A máte za to, že se teď situace uklidní?

Ano a potvrzuje to i ona klíčová schůzka s odbory. Prostě normální, standardní dialog. Což je z mého pohledu průlom, protože pro mě a především pro uměleckého šéfa Státní opery je v tuto chvíli vytvořena platforma pro to, abychom si získali důvěru zaměstnanců, a já jsem přesvědčen, že ji získáme.

Určité nepokoje, nebo vzedmutá atmosféra, již trvají zhruba rok. Jaká je podle vás šance na definitivní uklidnění?

Zaměstnanci Státní opery přicházejí do opery Národního divadla s kolektivní smlouvou, která bude platit do konce roku 2012. Máme tedy rok na to, abychom vyjednávali. Mým cílem je stihnout to do konce srpna, a to tak, abychom do nové sezony vstupovali již ve skutečně integrované podobě. Když se mne zeptáte na předpokládaný výsledek, jsem přesvědčen, že se ve všech základních parametrech dohodneme. Nicméně nalijme si čistého vína: určité animozity a řevnivost panovaly během těch čtyřiceti let mezi Národním a Smetanovým divadlem vždycky. A toto odstranit je běh na delší trať.

Teď vás čeká ještě jedna komplikace, a to změna na postu ministra kultury. Může nastat nějaký problém?

Problém není to správné slovo. Každopádně ministr Besser odstartoval proces sloučení a je logické, že nová ministryně bude muset k rozhodnutí svého předchůdce zaujmout nějaké stanovisko. My to rozhodnutí nyní vidíme v kontextu letošního roku, ale Státní opera byla problémem pro každého ministra kultury prakticky od svého vzniku. Asi bych se divil ministrovi, který přijde, že by se chtěl dostat zpátky do situace na konci minulého roku, že by nevyužil odvahy pana Bessera situaci Státní opery vyřešit. Pro nového ministra je to jedinečná šance pokračovat v započaté práci a doladit nutné detaily nového modelu.

Nebude Státní opera pro Národní divadlo velkou finanční zátěží?

Dojde k souběhu dvou rozpočtů, rozpočtu Národního divadla a současného rozpočtu Státní opery. V tuto chvíli již víme, že nám peníze nebudou stačit, a to ze tří důvodů. První je ten, že Státní opera neměla vůbec žádné peníze na nové premiéry. Takže budeme potřebovat od ministerstva kultury pokrýt premiéry ve Státní opeře. Dále bude nutné získat prostředky na navýšení mezd uměleckých těles, což ovšem není náklad spojený se slučováním, neboť ke zvýšení platů by muselo dojít, i kdyby obě instituce existovaly samostatně. Další věc je, že do Státní opery se dvacet let téměř neinvestovalo. Je tam obrovský vnitřní dluh, který s sebou Státní opera táhne po celou dobu své existence a on se nabaluje a nabaluje. Takže tam bude také potřeba navýšit finanční prostředky.

Mají se zaměstnanci, kteří dříve podporovali ředitele Dolanského, obávat nějaké odvety ze strany vedení Národního divadla v okamžiku, kdy definitivně dojde ke sloučení?

Proboha, to skutečně ne.  Troufám si tvrdit, že lidé, kteří mě poznali, tyto obavy nemají.

Dobře. A na post uměleckého šéfa Státní opery jste jmenoval Rocca Rappla, jestli to čtu dobře…

Jenom Rocca. On má umělecké jméno Rocc.

Rocc, který má podle části odpůrců minimální umělecké zkušenosti s vedením velkého souboru. Nebojíte se nést zodpovědnost za tento krok? Jste si jistý, že na to bude stačit?

Rocc dva roky šéfoval či zastupoval šéfa v Janáčkově opeře v Brně, což je provoz zcela srovnatelný s pražským Národním. Od začátku jsem v něm viděl velký potenciál a práce, kterou odvedl do této chvíle, mě ubezpečuje v tom, že to byla správná volba. Jsme naladěni na stejné vlně, on navíc dokáže najít rovnováhu mezi uměleckou nekompromisností uměleckého šéfa a schopností vnímat kontexty, například pracovní podmínky. Jsem přesvědčen, že právě on dokáže tento neobyčejně obtížný proces dovést do úspěšného cíle.

Dobře, podle vás je to správně. Neměli bychom se ale obávat, že by spojení Státní opery a Národního divadla mohlo být prvním krokem k tomu, že by z budovy Státní opery jednoho dne byla vietnamská tržnice?

Právě spojení s Národním divadlem zaručuje, že z budovy Státní opery vietnamská tržnice nebude. Na rozdíl od její existence ve stávající podobě nebo v podobách nějakých akciových společností či poloprivatizovaných eseróček. Jsem přesvědčen, že spojení s Národním divadlem je pro Státní operu nejstabilnější, nejjistější a nejperspektivnější cesta.

Jste politik? Zveřejněte bez redakčních úprav vše, co chcete. Zaregistrujte se ZDE.
Jste čtenář a chcete komunikovat se svými zastupiteli? Zaregistrujte se ZDE.

reklama

autor: Luboš Xaver Veselý

reklama


Tento článek je již staršího data a diskuse k němu byla uzavřena. Děkujeme za pochopení.

Další články z rubriky

Znalci posuzovali 195 obrazů. 153krát při tom chybovali. Přehlédli podpis, datum, spletli velikost. Ruská ruleta s osudy odsouzených pokračuje

4:43 Znalci posuzovali 195 obrazů. 153krát při tom chybovali. Přehlédli podpis, datum, spletli velikost. Ruská ruleta s osudy odsouzených pokračuje

Dnes se opět podíváme na kauzu manželů Fröhlichových a jejich přítele Milana Trokana, kteří byli Kra…