Důvodem je to, že řidiči mezinárodních přepravců denně a třeba jen několik hodin pracují v různých členských zemích, přičemž ale podle směrnice by na ně měla být uplatňována minimální mzda v každé zemi, kterou projíždějí. S tím souvisí ale i vysoká administrativní zátěž, kterou směrnice způsobí.

Směrnice bude vyžadovat uplatňování četných vnitrostátních právních předpisů na zpracování měsíčních mezd, a kontrolní orgány a podniky se budou muset vyrovnat s odhadem až 20 různými vnitrostátními právními předpisy v závislosti na zemích, v nichž působí každý měsíc, včetně s až 50 rozdílnými minimálními mzdami dle jednotlivých právních předpisů, které závisí například od odpracovaných let řidiče, typu kamionu, přepravovaného zboží apod. Dopravci by také museli používat mnoho vnitrostátních právních předpisů týkajících se minimální délky dovolené.