Skupina 17 senátorů se v řízení o zrušení zákonů domáhala zrušení § 304c odst. 1 věty třetí o. s. ř. Toto ustanovení zní: „Peněžní ústav nemá právo na úplatu za zřízení a vedení chráněného účtu.“ Navrhovatelka namítala především rozpor úpravy s právem na ochranu majetku a právem podnikat dle čl. 11 a čl. 26 Listiny základních práv a svobod a čl. 1 Dodatkového protokolu k Úmluvě o ochraně lidských práv a základních svobod. Stát zákonem stanovil smluvní přímus (tj. povinnost smlouvu uzavřít) peněžnímu ústavu, který je soukromoprávním subjektem a podnikatelem. Podle navrhovatelky napadené ustanovení zejména zvýhodňuje třetí osoby – povinné, tj. dlužníky v exekuci či v řízení o výkonu rozhodnutí. Tím fakticky upřednostňuje nevyslovený veřejný zájem na ochranu těchto osob na úkor subjektů podnikajících v oblasti peněžnictví a bankovnictví. Zvýhodňuje rovněž povinné oproti dalším subjektům, jimž vedou peněžní ústavy nechráněné účty za úplatu. V tíživé sociální situaci se kromě dlužníka mohou ocitnout i další osoby, např. starobní důchodci s minimálními důchody, osoby evidované na Úřadu práce České republiky jako uchazeči o zaměstnání apod. Spočíval-li by veřejný zájem v pomoci sociálně slabším a potřebným, pak napadené ustanovení zvýhodňuje jen vybrané skupiny osob.
Ústavní soud však návrhu nevyhověl. Ve svém zamítavém nálezu konstatoval, že povinnost peněžních ústavů k bezplatnému zřízení a vedení chráněného účtu podle napadeného ustanovení § 304c odst. 1 věty třetí o. s. ř. není protiústavním omezením práva podnikat zaručeného v čl. 26 odst. 1 Listiny či překročením mezí plynoucích z čl. 4 odst. 4 a čl. 26 odst. 2 Listiny.
Cílem napadeného ustanovení je zjevně ochrana povinných před nepřiměřeně vysokým zpoplatněním zřízení a vedení chráněného účtu peněžními ústavy, a v konečném důsledku zmírnění majetkové zátěže povinných spojené s nuceným výkonem rozhodnutí. Napadené ustanovení nezasahuje do samotného jádra práva podnikat, sleduje legitimní cíl a k dosažení tohoto cíle zvolila rozumné, a nikoliv svévolné prostředky. Ustanovení tedy obstálo v tzv. testu rozumnosti, který Ústavní soud provedl.
Upřednostňuje-li zákonodárce ochranu povinných na úkor peněžních ústavů a jejich převážně majetkových zájmů, dle Ústavního soudu nelze považovat omezení jejich podnikatelské činnosti za nelegitimní, natož svévolné. Povinnost státu omezovat podnikání v zájmu ochrany práv a svobod jiných a s tím související prostor zákonodárce pro zákonné omezení výkonu podnikatelské činnosti ve smyslu čl. 26 odst. 2 Listiny je navíc v oblasti poskytování peněžních služeb – a stejně tak i v rámci celého finančního trhu – již z povahy věci širší než v jiných, méně regulovaných podnikatelských odvětvích.
Ústavní soud rovněž poznamenal, že jím vyslovené závěry neznamenají, že by potvrzoval zákonodárcem zvolené řešení vtělené do napadeného ustanovení jako jediné možné (nebo dokonce nejlepší). Zásah Ústavního soudu do zákonodárné činnosti je však namístě pouze tehdy, jestliže v ní shledá prvky protiústavnosti. Ty však v napadeném ustanovení neshledal, proto návrh zamítl.
Text plenárního nálezu Ústavního soudu sp. zn. Pl. ÚS 17/22 je dostupný ZDE.
Psali jsme:
Redakci PL můžete podpořit i zakoupením předplatného. Předplatitelům nezobrazujeme reklamy.
Jste politik? Zveřejněte bez redakčních úprav vše, co chcete. Zaregistrujte se ZDE.
Jste čtenář a chcete komunikovat se svými zastupiteli? Zaregistrujte se ZDE.
autor: Tisková zpráva
