Nejvyšší soud v tomto souhlasil se stanoviskem ombudsmanky. Jednalo se o případ, kdy nemocnice odmítala převést jednoleté dítě na jednotku intenzivní péče s tím, že by taková péče neměla smysl. Dívka totiž trpěla onemocněním „motýlích křídel“. Rodiče měli za to, že s ní zacházeli diskriminačně kvůli jejímu onemocnění. Po její smrti podali na nemocnici antidiskriminační žalobu. Žádali omluvu a finanční odškodnění. Soudy nižších instancí jejich žalobu zamítly s tím, že jí mohla podat pouze jejich dcera a toto právo na dědice nepřechází.

Okolnosti případu

Dívka se narodila s nevyléčitelným onemocněním motýlích křídel. V jedenácti měsících musela být hospitalizována. Navzdory antibiotické terapii se její stav trvale zhoršoval. Dle tvrzení rodičů na ně personál nemocnice naléhal, aby se smířili s blížící se smrtí dcery, protože i v případě úspěšné záchrany jejího života by byl její další život nekvalitní. Rodiče však nesouhlasili s tím, aby se v oživovacích pokusech ustalo a požadovali její přemístění na Anesteziologicko-resuscitační oddělení (ARO). K tomu došlo čtyři dny po jejích prvních narozeninách. Ve stejný den dívka zemřela. Rodiče měli za to, že pokud by dívka netrpěla tímto onemocněním, byla by její resuscitace zahájena dříve a bez naléhání. Proto se rozhodli pro antidiskriminační žalobu. Byli přesvědčeni, že jí nebyla poskytnuta adekvátní péče z důvodu její nemoci.

Nemocnice trvala na tom, že dívce poskytla veškerou možnou zdravotní péči. Její přesun na ARO odmítala především z toho důvodu, že zavedení jakéhokoli žilního vstupu bylo při její diagnóze a prognóze obtížné až život ohrožující. Tento postup je prováděn u pacientů, u kterých lze předpokládat přínos poskytované péče na překlenutí kritického stavu s reálnou nadějí na obnovení či zlepšení orgánových funkcí. To však dle lékařů nebyl tento případ.