Česká republika se přijetím Úmluvy o právech lidí se zdravotním postižením zavázala k tomu, že bude zaměstnávat lidi s postižením ve veřejném sektoru. Jak však ukázaly výsledky obou výzkumů, kdy jeden se soustředil na pohled zaměstnavatelů a druhý na pohled lidí s postižením, realita je tristní a pracovní zapojení lidí s postižením minimální. Jedním z hlavních problémů je, že zaměstnavatelé mají možnost místo zaměstnání lidí s postižením zaplatit finanční sankci, což je v případě státní správy demotivující prvek.

“Zákon ukládá těm, kteří zaměstnávají více než dvacet pět zaměstnanců, aby zaměstnávali minimálně 4 % osob se zdravotním postižením. Z našeho výzkumu vyplynulo, že veřejné organizace zaměstnávají v průměru pouze 2,5 % lidí s postižením, přičemž však čtvrtina organizací zaměstnává méně než jedno procento a další čtvrtina méně než dvě procenta. Výzkum ukazuje na opakující se problémy u zaměstnavatelů. Jedním z nich je fyzická nepřipravenost budov, ve kterých státní organizace působí, pro zaměstnávání lidí s postižením. Dalším zmiňovaným problémem je rigidita státní správy, která se neumí přizpůsobit jiným než tabulkovým požadavkům,” uvádí k výzkumu zástupkyně ombudsmana.

“Z rozhovorů se zaměstnavateli vyplynulo, že od lidí s postižením očekávají, že jejich postižení nebude mít žádný vliv na vykonávanou práci. Problémem je už to, že by člověk třeba nemohl kvůli postižení telefonovat nebo naopak zadával text do počítače mluvenou formou, což jsou dnes technologicky snadno řešitelné překážky. Pro zaměstnavatele jsou často problémem i zkrácené úvazky nebo práce z domova. Pokud zaměstnavatelé nemají ve své organizaci zákonný poměr lidí s postižením, musí místo toho v rámci sankce odvádět peníze do státního rozpočtu. To je bohužel k zaměstnávání lidí s postižením nijak nemotivuje, dochází jen k přelévání prostředků z jedné rozpočtové složky do druhé a fakticky se tak obchází Úmluva o právech lidí se zdravotním postižením,” říká k výzkumu zaměstnavatelů Monika Šimůnková.

“Lidé s postižením pak sice veřejný sektor coby zaměstnavatele vnímají pozitivně, nicméně v realitě naráží na problémy, jako je nejasné znění inzerovaných pozic nebo problematické výběrové řízení, kdy ti, kdo mohou, raději své postižení maskují či zapírají. Bohužel jsme se v minulosti zabývali také konkrétními případy, kdy ve chvíli, kdy lidé získali určité postižení, zaměstnavatel, místo aby jim vyšel vstříc, snažil se je buď propustit nebo k odchodu donutit. Značnou deziluzi pak lidé vyjadřovali ohledně své zkušenosti s úřady práce, kdy měli často pocit, že se s nimi vůbec nepočítá. Při hledání práce se tak obvykle spoléhají především na vlastní síly,” vysvětluje zástupkyně ombudsmana.