Ministr Vondra: Proč se zrovna tento nešikovný muž stal autoritou opozice

21.12.2011 12:15

V záplavě nekrologů, úvah i vzpomínek na Václava Havla je velice obtížné napsat něco nového. Každý se navíc musí vyrovnávat s pokušením, aby vzpomínání nebylo spíše snahou o vlastní zviditelnění.

Ministr Vondra: Proč se zrovna tento nešikovný muž stal autoritou opozice
Foto: Hans Štembera
Popisek: Alexandr Vondra

Stejně tak je na místě odolat pokušení vybrat si z Havla zrovna to, co se hodnotiteli hodí do krámu. Nemyslím to nijak zle. Václav Havel byl váženým prezidentem státu, tedy nás všech, měli jsme ho rádi, a proto je toto "přivlastňování" přirozené. Budeme se proto nyní dozvídat, jak byl nejen dramatikem, politikem a obhájcem lidských práv, ale i výtečným kuchařem (pravda, na vlastní guláš byl hrdý!), zahradníkem, ekologem, nebo dokonce - což je v jeho případě opravdu úsměvné - aktivním sportovcem.

Proč zrovna Havel?
 
Také pro mne bylo ctí i radostí stát denně po jeho boku v přelomových letech 1988 až 1992. Nikdy na to nezapomenu, byla to úžasná doba. Jeho odchod bolí. Ale ponechám osobní vzpomínky stranou. Pokusím se spíše zamyslet nad tím, kde se v tomto malém velkém muži vzala taková síla. Že byl a je nadále autoritou pro lidi z nejširšího spektra - pro vězně i politiky, pro lidi doma i v cizině.
 
Od počátku Charty 77 byl Václav Havel klíčovou osobou opozičního dění, ne náhodou se stal jedním z prvních tří mluvčích. V prvních dnech po 17. listopadu ’89 vstupoval do revolučního dění jako přirozený lídr, jako jednoznačně dominantní postava, kolem níž a od níž se odvíjela všechna rozhodnutí a revoluční kroky. Otázkou zůstává, jak se mohla udát věc dnes prakticky nemyslitelná: totiž že muž fyzicky ne příliš zdatný a urostlý, nešikovný, ráčkující a s koktavým hlasem, mizerně se oblékající a na první pohled neokázalý mohl být autoritou pro celé opoziční hnutí? Přitom prostředí disentu bylo plné výrazných osobností, které Havla převyšovaly věkem, vzděláním, politickými zkušenostmi i přirozenou dominancí vůdců smečky.
 
Odpověď, alespoň podle mého soudu, spočívá v jeho pojmu "moci bezmocných". Václav Havel svým zjevem a vystupováním nevyvolával atavistické pudy klukovského trumfování. Svou pokorou a úctou k cizímu názoru nedovolil jiným, aby v debatách sklouzli do překřikování a do sebeprosazování. Málokdy přicházel s hotovými koncepty, které by chtěl silou vybojovat na úkor svobody myšlení druhých lidí.
 
Mnohem více než lídrem v moderním slova smyslu byl pozorným divákem i posluchačem, sběratelem a pořadatelem myšlenek, mužem, který na závěr diskuse trefně zformuluje hlavní myšlenky, vyvodí z nich závěr, který přítomným připadá mnohem více jako logické vyústění hovoru než jako diktát jednoho člověka. V tomto ohledu byl personifikací toho, čemu říkáme primus inter pares, tedy "první mezi rovnými".
 
Jednou nohou v kriminále
 
To však neznamená, že by svou vnitřní sílu a pevný názor nedokázal projevit, když to bylo potřeba, a pak za tento názor ručit i osobním počinem. V opozičním světě, kdy všichni byli doslova jednou nohou v kriminále, nebyly diskuse žádnou selankou. V pravý čas si Havel dokázal dupnout a prosadit svou. Stejně tak uměl názory vyargumentovat a obhájit a všichni to respektovali, ovšem právě proto, že své moci používal střídmě, a ne abrazivně.
 
Václav Havel dokázal být skutečným svorníkem ideově nesmírně roztříštěného disentu, který v sobě zahrnoval nejrůznější politické amyšlenkové proudy. Uměl nalézat společnou řeč s antikomunisty napravo i nalevo, s vlasatým undergroundem, který ze zásady pohrdal establishmentem, i s bývalými komunistickými ministry, kteří z establishmentu vzešli, ale po roce 1968 z něj byli vyloučeni, s ctihodnými filozofy i s bohémskými umělci, s křesťanskými laiky i s kněžími.
 
Bez této jeho sjednocující síly, vycházející z jeho zdvořilosti, skromnosti, ale zároveň zásadovosti, by nepochybně byl disent úplně jiný. Dost možná by se rychle rozpadl do jednotlivých skupinek, které by se k radosti Státní bezpečnosti a komunistické nomenklatury utápěly ve vnitřních sporech.
 
Pro naši zemi bylo dobré, že se tento muž ujal prezidentského stolce v době obnovy naší svobody a demokracie. V prvních letech po revoluci měl ohromný vliv a autoritu, ale nikdy této moci nezneužil k tomu, aby vládl silnou rukou a znovu se rodící demokracii dusil v jejích základech. Zároveň osobním příkladem a civilním charizmatem dal jako prezident mnoha obyčejným lidem naději a víru, žemá smysl se zasazovat o nápravu věcí veřejných. To bylo ve společnosti, kde po desetiletích bolševické devastace skoro nikdo nevěřil nikomu a ničemu, nesmírně důležité. Teď, po jeho úmrtí, mnozí mluví o konci jedné epochy. Přitom on sám, přestože byl v posledních letech nemocemi zesláblý, nikdy do malomyslnosti a beznaděje neupadal. Není to konec epochy Václava Havla, protože on vždy jen otevíral dveře. Otevřel nám je z vězení do svobody.
 
Tato epocha svobody trvá dál a je jen na nás, jak budeme v jeho odkazu pokračovat.

RNDr. Alexandr Vondra
 místopředseda strany
 senátor PČR
 ministr obrany

Vyšlo v MF Dnes

reklama

autor: ods.cz

Ing. Miroslav Balatka byl položen dotaz

Proč až teď?

Ptáte se, proč stávka probíhá až teď. Napadlo vás třeba, že je to proto, jak se vláda chová? Že lidé čekali, že bude problémům čelit, že o nich povede diskuzi, ale ukazuje se, že tato vláda je úplně mimo a navíc arogantní. Vždyť proti ní stávkují i bývalý chartisté. A třeba premiér teprve nedávno zj...

Odpověď na tento dotaz zajímá celkem čtenářů:


Tato diskuse je již dostupná pouze pro předplatitele.

Další články z rubriky

205 Kč v ČR za vepřové, 77 Kč v Polsku. Překvapivý důvod, o němž se nepsalo

11:21 205 Kč v ČR za vepřové, 77 Kč v Polsku. Překvapivý důvod, o němž se nepsalo

205 Kč za kilo vepřové pečeně v ČR, 77 Kč v Polsku. Zjištění polských novinářů. Důvod? Překvapivý. „…