„Jsem ztracený případ“, „Nikdy nic pořádného nedosáhnu.“ Tyto myšlenky se nám honí hlavou, hlavně když se zklameme v lásce, zaměstnání, přátelství…

Mnoho lidí má své „depky“, ale jenom malé procento z nich skutečně trpí psychickou poruchou deprese. Rozdíl mezi „běžnou“ a klinickou depresí je markantní, a to hlavně v intenzitě, s jakou na jedince dolehne a do jaké míry získá kontrolu nad chodem každodenních životních situací a zažitým životním stylem člověka.

Klinická deprese se klasifikuje jako porucha nálady. Jejími charakteristickými symptomy jsou přetrvávající a hluboký pocit smutku, poruchy spánku, resp. v mnoha případech neschopnost vstát z postele, ztráta chuti k jídlu, pocity zbytečnosti, viny, beznaděje, eventuelně i myšlenky na sebevraždu.

Někteří lidé, kteří pociťují jenom mírné příznaky této poruchy, dovedou fungovat v každodenním životě, avšak ti, kteří trpí hlubokou depresí najednou zůstávají nehybně sedět, či ležet. Pohled prázdný, jenom výraz tváře zachycuje slovy nepopsatelný smutek.

Příčiny mnoha případů deprese možno najít v objektivně náročných traumatizujících životních zážitcích (rozchod nebo ztráta partnera, odchod odrostlého dítěte z domu, ztráta dlouhodobého zaměstnání, a pod.), někdy, naopak, neexistuje žádný zjevný důvod pro její propuknutí. Tyto navenek neopodstatněné deprese často mohou představovat chronické stavy, které přetrvávají celá léta.

Jsou ženy depresivnější než muži?
Na tuto otázku neexistuje zase tak jednoznačná odpověď. Faktem však zůstává, že poměr trpících klinickými depresemi je v dnešní době jeden muž ku dvěma ženám. Důvody pro toto vysoké procento výskytu depresí u žen můžou tkvět jako ve faktoru stresu (např. předporodní stres), tak i faktoru hormonálních změn (v menopauze, před menstruací, po porodu, a pod.).

Prožívání dětství a dospívání se u dívek a chlapců liší, a je to především období adolescence, kdy jsou dívky více náchylné k vzniku depresivních stavů než chlapci. Ve svém prostředí pozoruje více stresorů, které mají zásadní vliv na vnímání sebe samé. Dívka se obvykle zdá být více závislá od toho, jak je svým okolím vnímána. Tlak, který cítí, může zasít semínko poruchy nálad v budoucnosti. Podobným způsobem můžou ženu ovlivnit předsudky, nebo i silnější projevy sexismu, se kterými se setkává na pracovišti, nebo ve veřejném životě.

Na druhé straně, rozhodně nemožno opomenout velice pravděpodobnou domněnku, že rodový nepoměr pacientů trpících depresemi je daný kulturně. Výchovní modely naši společnosti říkají, že „kluci nepláčou“ a tak i dospělý muž raději svoje deprese před světem skrývá, dokud dovede fungovat v běžném životě, než aby je měl otevřeně přiznat a hledat pomoc.

Deprese patří k velice běžné duševní poruše a téměř každý z nás v průběhu života pocítí její příznaky na vlastní kůži. Je natolik frekventovaným jevem, že ji možno nazvat i „chřipkou mezi duševními nemocemi“. Bohužel, množství případů vážnější deprese zůstává stále neodhaleno a neléčeno.