Jedná se o nejrozšířenější formu rakoviny u žen a druhou nejčastější příčinu úmrtí na nádorové onemocnění žen. Přestože jsou karcinomem prsu ohroženy převážně právě ženy, nevyhýbá se ani mužům. U nich se však onemocnění vyskytuje poměrně vzácně.

Podle odhadů rakovinou prsu každoročně onemocní asi 1 milion žen na celém světě. V České republice je onemocnění každý rok nově zjištěno u více než 6 tisíc žen a jejich počet se v posledních letech zvyšuje.

Nejčastěji karcinom prsu postihuje pacientky starší 50 let, výjimkou však nejsou ani mladé dívky ve věku 20 let.

Léčba pacientek s karcinomem prsu využívá ve většině případů postupy různých medicínských specializací – zejména chirurgie, klinické onkologie, radiační onkologie a rehabilitace.

Od pacientky a její rodiny vyžaduje velké fyzické, psychické i sociální nároky.  

Ačkoli jsou medicínské pokroky v léčbě rakoviny nesporné, psychologická daň této nemoci – nejistota z budoucnosti, deprese, strach, zoufalství, zvýšená přecitlivělost, vina a hněv – je pro pacienty obrovská. Léčba nádorových onemocnění je nepochybně náročná.

Pro pomoc onkologickým pacientům, kteří by měli být motivováni a aktivně zapojeni do zvládání své nemoci, je však potřeba udělat více.

„Onkologický pacient nepotřebuje pouze kompetentní medicínskou péči, ale také psychologickou podporu v průběhu všech fází nemoci, a to nejen pro sebe, ale i pro rodinné příslušníky. Ti by se měli dokázat přizpůsobit mnoha fyzickým i emočním stresům, vyskytujícím se v průběhu léčby nemoci,“ říká PhDr. Martin Kořán, CSc., z Neurochirurgického oddělení Nemocnice Na Homolce v Praze.

Například v USA je běžné, že všechny pacienty Center pro léčbu a výzkum rakoviny musí doprovázet manžel, manželka či nejbližší příbuzný. Jedním z důvodů je fakt, že mnohdy potřebují stejnou podporu jako sám nemocný.

Pro onkologické pacienty je vždy zapotřebí nalézt vhodný typ psychologické péče či psychosociální podpory. Jedná se o úzké propojení empatie, vřelosti a interpersonálních dovedností, které by ve vztahu lékaře a pacienta měly být samozřejmostí.

Nikdy není pacientova potřeba po tomto druhu péče a podpory naléhavější než během závažné nemoci. Co nemocní opravdu potřebují a chtějí vědět, nejsou odpovědi, ale spíše opravdový zájem a účast. Proto je důležité méně mluvit a více naslouchat.

Lidé, u nichž byla diagnostikována rakovina, procházejí velkými výkyvy nálad. Prožívají strach, zlobu, sebelítost, pocit ztráty kontroly nad svým životem – a všechny tyto prudké změny pocitů je mohou vyděsit.

Členové rodiny většinou na takové zvraty v náladách reagují nejprve se strachem nebo se začnou komunikaci s nemocným úplně vyhýbat, protože pro ně bývá matoucí a bolestná.

Pokud je však pacientovi odepřena možnost hovořit otevřeně o tom, co ho trápí a co je pro něho nejdůležitější (o strachu, bolesti, či o možné smrti) s nejbližšími lidmi, cítí se skutečně osaměle.

Důležitá je především vůle bojovat s nemocí, nevzdávat se a nepotlačovat projevy vlastních emocí. Pacient se cítí být jiný a ostatní se ho kvůli jeho nemoci straní. Nemocný bude pravděpodobně častěji plakat.

Děsí ho možnost ztráty života, mrzí ho, že ztratil představu sebe jako vitálního, silného člověka.

Žal je normální reakce a rodina by se to měla snažit pochopit. Potlačení emocí a vnější nevzrušenost naproti tomu nejsou známky statečnosti.

K uzdravení je nezbytná kontrola nad vlastním životem. Partner, členové rodiny a přátelé by měli nemocného pobízet, aby se o sebe staral, jak jen může a poskytnout mu podporu a náklonnost za jeho samostatnost.


Pro rodinné příslušníky a partnery nemocných platí, že:

• Je potřeba povzbuzovat pacientovu schopnost starat se o sebe a vyjádřit mu obdiv za to, jak je silný.
• Je potřeba dát nemocnému najevo, že jste si všimli, že vypadá lépe.
• Tj. vyjádřit radost z toho, že jste zaznamenali známky zlepšení.
• Je rovněž potřeba věnovat se společně i činnostem, které s nemocí nesouvisí. Onkologický pacient se nemusí přestat bavit, naopak, čím radostnějším životem žije, tím větší má zájem na tom, aby zůstal naživu.
• Je potřeba snažit se s pacientem trávit co nejvíce času, i když se uzdravuje, protože podpora a pozornost pouze v době nemoci, znamenají de facto odměnu za to, že je nemocný.

• „Chuť žít“ či „touha žít“ – schopnost mít v životě ještě nějaký další cíl
• Otevřenost vůči budoucnosti
• Ochota učit se, což usnadňuje adaptaci
• Bojové nastavení, tzv. „fighting spirits“
• Nepříznivě naopak působí rezignace a odevzdanost osudu

Důležité je nejen jak dlouho onkologický pacient přežívá, ale jak kvalitně v mezích své nemoci žije. Onkologická diagnóza narušuje mnoho osobních vztahů včetně sexuálního.

Například pokud jde o sexualitu, nemocní se obávají, že se v průběhu chemoterapie změní jejich sexuální cítění a postoje vlivem stresu z diagnózy a léčby či tělesných změn po operaci (ablace, ztráta vlasů apod.). Protože kvalita života zahrnuje být „normální“, být schopen užívat život a mít uspokojivé vztahy, je třeba
o této problematice hovořit již v počátcích léčby.

Psycholog pracující s onkologickými pacienty používá individuálně zaměřené psychoterapeutické postupy, spíše krátkodobého charakteru.

Ty se zaměřují zejména na snižování negativního prožívání v období před operací, formování přesných očekávání na základě verbálního, písemného i vizuálního informování, techniky zvládání stresových podmínek, povzbuzování a dodávání odvahy, krizové intervence, relaxační metody či v odůvodněných případech i užití hypnózy.

Jde o vysoce individuální přístup k jednotlivým nemocným, čímž se snižuje negativní dopad onemocnění, hospitalizace a léčebných postupů.

Podnětem i nástrojem léčby je osoba psychologa (psychoterapeuta) a jejím předmětem je osoba pacienta. Tento vztah funguje na bázi mezilidského setkání, které se blíží mnohem více vztahu přítele potřebujícího radu a pomoc k příteli schopnému tuto radu a pomoc poskytnout.

Snad více než v jiných případech zde platí myšlenka A. Schweitzera: „Cokoliv jste učinili komukoliv dobrého, to zůstává“. Mnozí pacienti chtějí rovněž sami pomáhat druhým a realizují se v nejrůznějších pacientských organizacích.

Jejich principem je poskytnutí sociální opory, zmírnění sociální izolace, přehodnocení životních priorit, zlepšení komunikace a strategie zvládání stresu.


NOVÁ PACIENTSKÁ BROŽURA
Až donedávna byla psychologické podpoře pro ženy s nádory prsu věnována odborníky i laickou veřejností jen malá pozornost, ačkoli silná motivace a pozitivní životní postoj pacientek jsou z hlediska úspěšnosti onkologické terapie velmi důležité.

Průvodce pro pacienty – diagnóza a léčba je kromě tradičních témat, jako jsou stručný přehled biologie nádoru a diagnostických a léčebných postupů, zaměřena zejména na různé aspekty života s nádorem a po jeho vyléčení.

Pozornost je věnována i výživě a životosprávě při nádorové nemoci, finanční a sociální podpoře pacientek s karcinomem prsu a činnosti pacientských organizací a právům pacienta.

„Brožura, jejíž vznik iniciovala Aliance žen s rakovinou prsu, se podrobně zaměřuje na téma psychologické podpory pacientek. Ty si poté, co jim byla diagnostikována rakovina, musí znovu přehodnotit a uspořádat životní cíle,“ říká MUDr. Tomáš Büchler, PhD., z Onkologického oddělení Fakultní Thomayerovy nemocnice v Praze.

Často se také potýkají s depresí, únavou, nespavostí a potížemi v rodinném životě. Je zřejmé, že samotná informační brožura částečně pomáhá k řešení těchto problémů, zároveň je však vhodné požádat o pomoc odborníka – psychologa.

Díky nové informační brožuře se pacientky mohou seznámit i s dalšími možnostmi péče, mezi které patří například vyžádání názoru jiného lékaře z oboru (tzv. second opinion), léčba v komplexním onkologickém centru a léčba v rámci klinické studie.  


PŘEDSTAVENÍ ALIANCE ŽEN S RAKOVINOU PRSU

Aliance žen s rakovinou prsu byla založena v roce 2001 devatenácti organizacemi onkologických pacientek jako zastřešující celostátní obecně prospěšná společnost. V současné době zastřešuje více než 40 pacientských organizací po celé České republice. Jejím posláním je informovat a edukovat veřejnost, onkologické pacienty
a pacientské organizace, prosazovat práva žen při léčbě rakoviny prsu a v neposlední řadě koordinovat projekty zaměřené na prevenci a léčbu tohoto nádorového onemocnění. V roce 2009 patří mezi její klíčové aktivity vydání nové pacientské brožury.
Více informací naleznete na www.breastcancer.cz.   

Před osmi lety jsem si v jednom časopise našla odtučňovací dietu, která mi velmi vyhovovala. Během tří měsíců jsem se radovala, jaký má efekt. Jak už to však bývá, hubne se od shora dolů. Jednoho dne jsem se na sebe spokojeně dívala do zrcadla, přejela rukama přes prsa a posteskla si, že prsa zrovna zhubnout nemusela. V horní části prsu jsem v tom okamžiku ucítila malou bulku velikosti hrášku, která mě velmi znepokojila.

Hned druhý den jsem navštívila obvodní lékařku, která zastupovala mého stálého lékaře. Ujišťovala mě, že to nic není, že to jsou zduřelé žlázy a abych přišla opět za půl roku, že uvidíme. Po chvilce dohadování mi ale přece jen (ačkoliv neochotně) napsala doporučení k odbornému lékaři se slovy: „Když jinak nedáte!“

Nález po vyšetření byl POZITIVNÍ. Paní doktorka mi sdělila, že prso bude muset být pravděpodobně odebráno. Sama jsem se divila, s jakým klidem jsem zprávu přijala. Nakonec mi prso naštěstí zůstalo, jelikož jsem přišla včas a nádor byl malý. Z toho vyplývá ponaučení: nenechte se odbýt a trvejte na určujícím vyšetření! Ještě dnes po osmi letech mě děsí vzpomínka, jak málo chybělo, abych obvodní lékařku poslechla a přišla až za půl roku…

Během tří týdnů jsem absolvovala čtyři chemoterapie na onkologickém oddělení Nemocnice v Chomutově. Průběh léčby byl samozřejmě náročný a chemoterapii jsem snášela stejně špatně jako většina pacientek. Zvracení a další zdravotní potíže se dostavily vždy ještě týž večer a trvaly další dva až tři dny. Po psychické stránce jsem se však snažila být nad věcí a reagovat na důsledky léčby klidně a trpělivě. Důležitý byl zejména pozitivní přístup a víra, že vše dobře dopadne. V tomto ohledu jsem se snažila uklidnit i celou rodinu, která mi byla během chemoterapie
a následných „ozářek“ velkou oporou. Obě moje dospělé děti, které žijí v Hamburku, za mnou jezdily častěji než dříve a velmi mě podporoval zejména můj manžel.    

Celková léčba trvala přibližně půl roku. Snažila jsem se být co nejvíce aktivní
a zapojit se co nejdříve do „normálního“ života. Proto jsem se chtěla vrátit do práce, od čehož mě manžel zpočátku zrazoval. Začala jsem na poloviční úvazek tlumočit, což mi velmi pomohlo. Nejhorší totiž podle mého názoru je zůstat doma a přemýšlet nad svou nemocí.

Velký dík musím vyjádřit i svým kamarádkám ze Sokola. Stále za mnou chodily, braly mě mezi sebe. Jak se říká, nenechaly mě vydechnout, což pro mě byl také způsob úspěšné léčby. Každý rok například jezdíme společně na kola a právě kamarádky se postaraly o to, abych mohla ihned po skončení léčby vyrazit s nimi. Přesvědčily mě také, abych sundala paruku z hlavy, protože mi to mnohem víc sluší bez ní…
 
V současné době chodím každých šest měsíců na kontroly. Bohužel mě velmi mrzí, že při nich v ordinaci potkávám stále mladší ženy. Jelikož jsem přesvědčená, že prevence hraje v případě rakoviny prsu klíčovou roli, zapojila jsem se do činnosti sdružení Kapka 97 v Chomutově, v jehož rámci se snažíme informovat dívky a ženy o této zákeřné nemoci. Navíc jsem zde poznala bezvadné a činorodé lidi s podobným osudem.

Odborná spolupráce: