Velezkušený novinář o konci kapitalismu a o tom, kdo skutečně vládne

„Česká republika se dostala do mlýnského kola boje o to, kdo ovládne Evropu. První světová válka byla o Evropu, druhá světová válka taktéž, třetí světová válka se jmenuje Evropská unie. A opět tu je touha se prosadit jen jedné skupiny lidí. V první světové válce šlo o to, že Německo chce Evropu, v druhé světové válce opět Německo chtělo ovládnout Evropu a nyní? I v Evropské unii chce Německo poroučet…,“ připomněl hned v úvodu ParlamentnímListům.cz svůj pohled na budoucnost s přihlédnutím k historickému vývoji Petránek.

Dodal, že tím se neustále potvrzují geopolitické plány, jež podle něj spočívají v lidské povaze. A právě ta povaha se podle něj nemění v lidstvu už po staletí – i když by se tak mohlo zdát vzhledem k technologickému vývoji. Čechy nelze potom nechat v tomto ohledu stranou.

Nedůvěra v Česku i ve světě - špatný klíč k mezinárodním vztahům

„To nejstrašnější je, když mluvíme o současné České republice, že tu panuje a roste nedůvěra obyvatelstva ke státní správě, policii i justici. Bohužel, ve světovém měřítku je nedůvěra klíčem k mezinárodním vztahům. A tak Amerika nevěří Rusku, Rusko nevěří Americe. Zato se začalo hovořit často o nějakém strategickém partnerství. Co to ale je?,“ pokračoval dál Jan Petránek.

Vysvětlil, že je to určitá strategická ohlávka, kterou ten mocnější nasazuje tomu slabšímu. „A tak vlastně sobectví a nedůvěra formují mezinárodní vztahy. Když se řekne strategický partner, tak to opravdu nyní znamená spíše to, že se někomu dáváte do otroctví. Neexistuje rovnost, existuje nadřazenost a podřazenost. Ovšem pod hlavičkou strategického partnerství…,“ konstatoval pro ParlamentníListy.cz Petránek.

Je kapitalismus už opravdu někde na konci?

V poslední době se stále častěji objevují názory na to, že systém kapitalismu končí – je překonán a ztrácí dech. Ostatně i Karel Marx takové období předvídal. To nedávno připomněl v rozhovoru pro WallStreet Journal i americký ekonom Nouriel Roubini, který učí na univerzitě v New Yorku. Nutno podotknout, že je o něm známo, že není žádným marxistou. Přesto připustil, že právě Marx měl před více než sto padesáti lety ohledně kapitalismu a toho, že se sám zničí, pravdu.

„V jistý se okamžik se kapitalismus může sám zničit. Nemůžete neustále přesouvat příjmy z práce do kapitálu, aniž byste neměli nadbytečné kapacity a nedostatek agregátní poptávky. To se stalo. Mysleli jsme si, že trhy fungují. Nefungují. Jednotlivec může být racionální. Firma, aby přežila a prospívala, může tlačit pracovní náklady stále níže, ale pracovní náklady jsou příjmem a spotřebou někoho jiného. To je důvod, proč jde o sebedestrukční proces,“ uvedl Roubini. A do určité míry s jeho teorií souhlasí i dlouholetý český komentátor a zpravodaj Jan Petránek. Ten tuto teorii ještě doplnil.

Vymkla se kontrola ekonomické politiky

„Karel Marx analyzoval soukromé vlastnictví, které nějakým způsobem pak ovládá pracovní sílu. Ale to, co se potom vyvinulo, čemu Lenin říkal imperialismus, jako nejvyšší stádium kapitalismu, v tom se opravdu mýlil. Vše se vyvíjí dál, dnes to nazýváme globalizace. V praxi to však znamená, že se v kapitalistickém systému vymklo to nejdůležitější. Ten článek, kterému se říká finanční kontrola ekonomické politiky,“ domnívá se Petránek.

Připomněl, že o tom napsal již v roce 1903 ve své knize Andrew Carnegie. Zmínil tehdy, že poctivý obchodník je ten, kdo zjistí, co na trhu chybí, a to začne vyrábět. A v té oblasti se snaží, aby vyráběl co nejlevněji.

„V okamžiku když je někdo monopolista, diktuje si cenu. Američané si to uvědomili, a proto proti tomu bouřlivě bojovali. Jak je tomu u nás, nechť posoudí každý sám. Bohužel, následně ale došlo ještě k něčemu horšímu – totiž tomu, že se vymkly z rukou a kontroly banky. Zhroutil se poctivý bankovní systém. Přece banky mají shromažďovat peníze, aby je půjčovaly, aby měly podle Carnegieho jen svůj skromný zisk na rozšiřování služeb. Jenže tyhle banky začaly podnikat se svěřeným kapitálem a začaly uplatňovat něco, o čem se taktéž mluví jako o kasínovém kapitalismu. A to je špatné, velmi špatné,“ zopakoval ParlamentnímListům.cz svůj názor Jan Petránek.

Banky si koupily vlády - není návratu...?

A vysvětlil dál to, co ho k těmto úvahám přivedlo.

„Banky si koupily vlády. A ty vlády tedy nyní poslouchají kasínový systém, místo aby ty vlády ten kasínový systém zakázaly, aby měly tu moc. Nemluvě o tom, že už nemohou vlastně ani donutit ty banky, aby se vrátily k tomu svému původnímu poslání. Aby jim připomněly, že nemají právo na kapitálové spekulativní podnikání. Oni mají být služebníky normálního toku peněz…Jenže v okamžiku, kdy se tohleto děje, a my víme, že ano, není návratu jinam, než do pekla. Chceme-li se z té strašné bryndy dostat – a to hovořím ne o světě, ale samozřejmě i o nás a Evropě, potom musíme zjistit, kdo má skutečně v rukou moc a jaké má plány."

Co Bilderberg? A konspirační teorie..?

V důsledku slov, která Jan Petránek pronesl, se zákonitě nabízí otázka, zda by se tedy vše nemělo přisuzovat snahám jistých mocenských skupin, o kterých se hovoří v různých konspiračních teoriích – například Bilderbergu? Jan Petránek to nevylučuje a doporučuje zároveň to, aby lidé tyto teorie nepodceňovali, nezlehčovali.

„Když byste vzali hrnek s kávou a vystrčili ho v třetím patře z okna ven, on spadne a rozbije se, nebude nikdo asi křičet, že to je nějaká konspirace…Logicky ti svědci usoudí, že se stalo to, co muselo. Že by někdo přemýšlel o tom, že je to konspirace a gravitace si dělá co chce, je asi málo pravděpodobné... A v tomto ohledu je to podobné. Ti, kteří upozorňují na to, že se nemá dbát na konspirační teorie, zapomínají, že kdo má kapitál, že kdo má vliv, má také tu gravitaci a sílu. Vše k sobě stahuje. Konspirace by byla, kdyby se Franta, Pepík a Eliška nějak spojili a vymysleli hloupý nápad. Ale v okamžiku, kdy jsou tady zcela evidentní mocenské a hospodářské síly a provádějí to, co si myslí, že je v jejich prospěch, tak nejde o konspiraci. Je to normální gravitační souhrn sil, který formuje dějiny. A to je důležité - je to přírodní zákon a tím pádem velice objektivní faktor,“ vysvětlil komentátor Petránek pro ParlamentníListy.cz.

Ekonomika - zlá macecha

Podle něj musí mít jak naše česká vláda, tak i vlády jiných zemí světa, plány, jakým způsobem zaměstnat pokud možno všechny lidi. Nedovolit, aby někde zůstávalo nahromaděné obrovské množství bohatství, které je někde v šuplíku či v trezoru, ale nikomu nic nedává, neprospěje a jeden jediný člověk a jeho rodina ho nemají šanci ani nikdy spotřebovat. „Ekonomika je zlá macecha, vymýšlí si a přikládá hodnotu něčemu, co společenskou užitečnost nemá. I s tím je třeba navodit změny,“ uzavřel Jan Petránek spolu s tím, že vládám chybí koncepce dalšího vývoje společnosti.

Současná situace u nás nabízí pořádné nehoráznosti

Jak Jan Petránek přiznal, narazil v Česku za posledních 22 let na celou řadu věcí, kdy prý měl cukání něco „prásknout“. A to i přesto, že to nikdy nedělal, ani v minulém režimu, kdy na něj byl vyvíjen nátlak. „Byly to takové nehoráznosti, že jsem tomu opravdu musel odolávat. Přitom, když mě vyslýchali jako chartistu, tak ze mě nikdy nic nedostali, odolával jsem i jakékoli spolupráci,“ uvedl Petránek. To, že to opravdu neměl vždy jednoduché, potvrzuje i příhoda, kterou ParlamentnímListům.cz v této souvislosti vyprávěl.

„Před šedesáti lety jsem jako ani ne třicetiletý začínající novinář po desetiletém studiu Asie byl poslán do Indie. Na místě jsem měl zůstat celých pět let jako zahraniční zpravodaj od Tokia až po Teherán. Sledoval jsem střední Východ, naftu… Bylo mně totiž jasné, že kdo má v ruce klíč k naftovému bohatství, bude diktovat ekonomiku zbytku světa. Jenže záhy jsem pochopil, že mě tam poslali hlavně kvůli tomu, protože se Rusové nemohli dostat k řadě tajných informací z této oblasti. Naši „stéci“ si holt tedy mysleli, že mnou poskytnou Rusku možnost, abych jim jako český novinář pomáhal. Odmítl jsem to, a byl jsem okamžitě odvolán. Takže jsem tam byl jen 303 dnů. Ty mnou ale otřásly silněji, i než možná těch smluvených pět let,“ zavzpomínal na začátky své práce Jan Petránek. A sobě vlastním tónem podotkl. „Tak jsem deset let studoval, ale byla mi nakonec na nic znalost devaganárského písma a hindustánštiny. Nebyl jsem prostě dost poslušný…"

Práci novináře se však věnoval stejně celoživotně. Často však prý vzpomíná na slova svého otce. Říkával mu, že jestli chce být dobrým novinářem a bude chtít vidět, jakým směrem se bude svět následně ubírat, musí se dívat na ty nejchudší oblasti. O ty a jejich nerostné bohatství se v příštích sto letech strhne údajně boj.

Pád Řecka? Když přijde, dotkne se i Česka bolestně

I když Řecko nepatří k zemím, jež měl zřejmě otec Jana Petránka na mysli, už jen proto, že leží v Evropě a potažmo i eurozóně, i vývoj v této zemi může zřejmě mnohé naznačovat.

Jan Petránek tomu, že by Řecko balancovalo svoji nepříznivou situaci, nevěří a přiklání se k teorii bankrotu. A také tomu, že se to dotkne – i když mnozí ekonomové tvrdí opak – také bolestně Česka. Na pomoc si vzal historii.

„V březnu roku 1931 si německý ministr zahraničních věcí plácnul s rakouským kancléřem. Řekli si, uděláme si Německo-rakouskou unii. Okamžitě vznikla panika v celé Evropě, Francie ihned stáhla své vklady ve vídeňské bance, začala se hroutit rakouská bankovní soustava, byly krachy německých bankovních oblastí a bank. Padla britská libra jako zlatý standard, a už se dostával k moci Hitler… Nezdá se vám, že bankovní systém nutící lidi i státy se nesmyslně zadlužovat je na tom nyní podobně? Je třeba mít na paměti, že nejdůležitější zákony, které by měly regulovat, jsou tvořené dobrými vztahy mezi lidmi i společnostmi a národy. A ty ovlivňují zákony ekonomické… Jenže nyní zákony umožňují vytvářet dluhy do tak obrovských dimenzí, že psychologicky vidíme, a musíme si přiznat, že to dělají šílenci. Zdravý rozum by tyto zákony totiž nikdy nedovolil schválit. Přitom, jak se zdá, těm politikům je to jedno. Řídí se zřejmě tím - po nás potopa. To je politika Evropské unie, které jsme součástí…,“ zakončil svůj pohled na vývoj událostí v Česku i v Evropě a ve světě Jan Petránek.

Kdo je Jan Petránek?

Osmdesátiletý Jan Petránek je český novinář, komentátor, literát a disident. Před pražským jarem 1968 působil v Československém rozhlase. Pro své proreformní vystupování v letech 1968 a 1969 byl však nucen za normalizace pracovat manuálně. Stal se signatářem Charty 77, přispíval do samizdatových Lidových novin. Novinářské práci se věnuje i po odchodu do důchodu roku 1993. V současné době přispívá jako zpravodaj do zahraničních médií, mimo jiné i Hlasu Ruska.

Ptejte se politiků, ptejte se Vašich volených zastupitelů, pište, co Vám osobně vadí. Registrujte se na našem serveru ZDE.

Redakci PL můžete podpořit i zakoupením předplatného. Předplatitelům nezobrazujeme reklamy.

Jste politik? Zveřejněte bez redakčních úprav vše, co chcete. Zaregistrujte se ZDE.
Jste čtenář a chcete komunikovat se svými zastupiteli? Zaregistrujte se ZDE.

reklama