Otázky opravdu na tělo. Takové položil novinář Josef Brož, jenž je dnes mimo jiné mediálním expertem na dění ve Francii a znáte jej i z obsahu Parlamentních listů, Miloši Zemanovi. A v roce 1998, tedy v době, než vyhrál volby, po nichž se stal díky opoziční smlouvě předsedou české menšinové vlády, vyšla kniha Kdo je Miloš Zeman? V ní se člověk dočte, kolik dá Zeman piv, jestli měl homosexuální zkušenost, jestli měl někdy problémy se sexem či jak vnímal Václava Havla. Takže pojďme na to...
Průměrně potentní muž
Knihu Kdo je Miloš Zeman půjčil redaktorovi ParlamentníchListů.cz Egon T. Lánský, který byl kdysi v jeho vládě místopředsedou pověřeným koordinací resortů zahraničí, vnitra a obrany, zejména ale přístupovými jednáními s Evropskou unií. Bydlel na stanici metra Hůrka v Praze, kde se občas potkali v nějaké restauraci. Na pokec, na rozhovor. "Tuhle knížku jsem domluvil já. Chtěl jsem, aby se o Milošovi více vědělo," řekl. Měli jsme se rádi. Vínko popili, poklábosili a občas vyšel i nějaký ten rozhovor, jak si můžete najít na ParlamentníchListech.cz. Egon zemřel v roce 2013 a ta kniha, podepsaná dnešním prezidentem, mi zůstala.
"Máte-li na mysli kamarádství na život a na smrt, o kterém se občas píše, ne. Byla to běžná klukovská nebo dětská přátelství, ale přiznávám se, že ve mně nezanechala žádnou vzpomínku," odpověděl Zeman na dotaz ohledně kamarádů. O matce současného prezidenta se ví, sic málo. Prý mu občas naplácala jako každá jiná. O otci v knize prohlásil, že byl poštovní úředník, ale maminka se s ním rozvedla, když mu byly dva roky, takže jej prakticky nepoznal. Když mu bylo zhruba deset let, tak byl s otcem na kolotoči, ale to je vše, co o něm řekl.
"Moje jediná dětská láska se jmenovala Jana Šoltová a složil jsem na ni báseň. V té básni byla závěrečná strofa: "Budeme mít domek svůj, já budu hrát na piáno a ty budeš vozit hnůj! Dívka se urazila. Podlehl jsem autocenzuře, změnil ten závěrečný verš na "a ty budeš anděl můj", ale dívka už tuto autocenzuru nebrala, a tak jsme se rozešli. To byla moje první dětská láska," odpověděl Miloš Zeman na dotaz ohledně jeho první lásky. Na dotaz, jestli měl nějakou homosexuální zkušenost, řekl jasné: "Ne."
Ohledně dotazu, jestli měl někdy problémy se sexem, Zeman odpověděl: „Neměl jsem s ním problémy. Ani jsem nebyl nadprůměrně potentní. Myslím si, že v tomhle ohledu jsem byl naprostý průměr mužské české populace.“ A jestli studoval polohy u soulože? „Já jsem si samozřejmě přečetl ve své době Kamasútru, ale na druhé straně – nejsem sexuální atlet. Nikdy jsem nebyl. A stejně tak jako neovládám skok do výšky, neovládám ani sexuální atletiku.“
Rozbít někomu hubu
"Sociální demokrat je podle mého názoru ten, kdo uznává hodnotu solidarity a v tomto smyslu i hodnotu společnosti. Protipól je ten, kdo tvrdí, že společnost neexistuje, že existují pouze jednotlivci, což řekla Margaret Thatcherová. A hodnota solidarity vyrůstá ze soucitu s někým, kdo je na tom hůř než vy," vysvětlil, co míní pod pojmem sociální demokrat. Jeho první manželka Blanka prý byla spolužačka ze střední školy. Rozvedli se v roce 1978.
"Rozbil jste někomu hubu?" Zeptal se také novinář Brož. A odpověď zněla: "Ještě ne, ale až zjistím, kdo je autorem bamberské provokace, tak mu zcela určitě rozbiju hubu a poprvé v životě budu trestně stíhán." A jestli rozbil někdo hubu Zemanovi? "Kupodivu taky ne. Tak to víte, když máte dva metry a sto kilo je to dost těžké."
Kampaň proti Chartě 77 vnímal Zeman negativně: "Víte, co mi vadí? Když se potom ti antichartisté stali velkými bojovníky proti komunismu. Anebo když se novináři, kteří psali ódy na Miloše Jakeše, stali pravicovými žurnalisty." S Václavem Havlem se měl, tuší, setkat v roce 1989 v Nebušících, ale Havla zatkli, takže se s ním setkal až na Letné.
V souvislosti s dlouhodobou nemocí už prezidenta Václava Havla se Brož otázal, jestli by neměl uvažovat o odstoupení: „Volat po jeho odstoupení, když je nemocný, je hyenismus. Každý z nás může onemocnět, může být nemocný podstatně delší dobu. To samo o sobě ještě není dostatečným důvodem k rezignaci. Odmítám o tom uvažovat a domnívám se, že záleží na Václavu Havlovi samotném, jak se rozhodne.“
Převlékači kabátů alias póvl
Padla také otázka na Galju z Tádžikistánu, s níž současný prezident kráčel po Národní třídě 17. listopadu 1989. „Já jsem se ji samozřejmě snažil poslat domů. Ale ona se mě držela jako klíště a šla se mnou i na tu Národní třídu. Takže nechtíc zažila revoluci v Československu,“ podotkl a k tajemné tmavovlásce dodal: „Myslím, že to byla milá a sympatická dívka. Sešli jsme se a protože jsme každý žili v jiné zemi, po čase jsme se rozešli.“
Ohledně své současné ženy Ivany, která jej podle Brožových kuloárních informací ulovila přes sekretariát, prohlásil: „Myslím, že je to velmi přehnané a velmi zveličené. Moje žena opustila vysokoškolské studium ve čtvrtém ročníku, aby se stala mojí sekretářkou. Tak jsme se sblížili a vzali jsme se. Já se necítím jako ulovený manžel.“ Právě ona se na konci knihy vyjadřuje také a o prvním dojmech ze svého budoucího muže říká: „Tehdy byl zrovna po dovolené: byl vysoký, opálený, modré oči – hrozně se mi líbil. On má takové živé oči. Dali jsme si schůzku v Domě potravin. Přišla jsem tam o pět minut dřív, protože nerada chodím někam pozdě. Jak takhle těma očima hledal, měl až takový chlapecký výraz...“
VZPOMÍNKY A PERLY: CELÝ SERIÁL PL.CZ
Stanislava Grosse, tehdejšího předsedu poslaneckého klubu ČSSD, pochválil jako politický talent za to, že zvládá v klubu zhruba šedesát osobností s šedesáti často diferencovanými názory. O Petře Buzkové hovořil jako o nekonfliktní bytosti, kterou přijímá široká veřejnost. K Janu Rumlovi, ministru vnitra do konce roku 1997, poznamenal, že „pokud se člověk chová jako nezodpovědný kovboj, neměl by dělat ministra vnitra.“ Ostatně Ruml se úplně na konci knihy vyjadřuje takto: „Necením si jej, ale odpor k němu necítím. Je mi lhostejný.“
„Mně vadí, když Helenka Vondráčková prohlašuje, že bude volit pravicovou stranu. Mně vadí, když Michal David zpívá na plese ODS. Mně vadí, když Jiří Leschtina, který psal v Mladé frontě včera o tom, jak významný projev pronesl soudruh Miloš Jakeš, dnes píše jako fanaticky pravicový novinář. Já tyto lidi pokládám za jakýsi druh póvlu. Masaryk tomu říkal patologická sedlina. Tedy lidi, kteří jsou ochotni kdykoliv převléknout kabát. Kdyby sem přišli Číňané, tak jim druhý den zešikmí oči,“ prohlásil Zeman v jedné z dalších odpovědí.
Trenýrky jsou pohodlnější
O reálnosti ruské hrozby Miloš Zeman mimo jiné zmínil, že „je reálná tak za deset, patnáct let, nikoli teď. Ale pokládám ji za reálnou, čímž neříkám, že je jistá. Přemýšlím, co by se stalo, kdyby v čele Ruska stál Žirinovskij nebo třeba generál Lebeď, který taky jednou napsal, že by si přál, aby ruské tanky vjely do střední Evropy znovu.“ Vzhledem k USA tehdy sdělil: „Amerika je demokratická, svobodná země a není naprosto žádný důvod k obavám. To, co nám hrozí, je komplex méněcennosti, který se může projevit v nekritickém přejímání všeho amerického. Mně bylo třeba sympatické, že Jacques Lang, bývalý francouzský ministr kultury, bojoval proti amerikanizaci francouzské kultury.“
A jestli by si Zeman nechal narůst copánek, který měl v té době Ruml? „Víte, já nemám rád lidi s copánky, nemám rád lidi, kteří se odlišují tvarem své vlasové pokrývky nebo tvarem svého ochlupení nebo tvarem svého oblečení nebo tím, co si zapichují do uší nebo pro mě za mě do nosu. Prostě připadá mně to tak, že ti lidi si nejsou jistí sami sebou, že se potřebují ozdobit nějakými vnějškově viditelnými nápadnými symboly. Myslím si, že pokud to ten člověk potřebuje, je hoden politování.“ Ohledně spodní prádla se zmínil: „Moje žena mi předepisuje slipy. Takže jsem přešel od trenýrek ke slipům, a už je nosím řadu let. Kdybych byl starým mládencem, asi bych nosil trenýrky, protože jsou pohodlnější.“
A skoro na konec rozhovoru s Milošem Zemanem přišlo na řadu tuzemské tekuté zlato. Současný prezident tehdy řekl, že dává jednoznačně přednost českým pivům, protože ta zahraniční jsou naprosto nepitelná. Navíc pivo v plechovce považuje za naprosté barbarství. A kolik piv zvládne denně? „Budete se divit – za normálního provozu dvě až tři.“ A kolik jich dal nejvíc? „To jsme byli asi před patnácti nebo dvaceti lety v Krušovickém pivovaře, a tam jsem jich udělal tak deset, dvanáct...“
Psali jsme:
autor: Jan Rychetský
