Ještě dnes totiž Petr Uhl za svůj profesní přešlap čelí kritice, přestože se omluvil hned poté, co ho tehdy pustili z vězení. Jeho stíhání za šíření poplašné zprávy tehdy zastavila prezidentská amnestie.
O tom, jak vznikla stěžejní událost, ke které vlastně nikdy nedošlo, otevřeně mluví na pamětnických akcích spisovatel a bývalý kazatel Petr Pazdera Payne. Ten tehdy zvěst o ubití studenta, jak ji vyprávěla vrátná kolejí Drahomíra Dražská, nahrál na magnetofonový pásek a předal Uhlovi, který působil pro Východoevropskou informační agenturu.
Takto příběh, opředený dodnes konspiračními teoriemi, popisoval na letošní listopadové besedě v Kadani: „Pracoval jsem pro Petra Uhla. Jeho agentura shromažďovala neoficiální zprávy a telefonovali jsme na Hlas Ameriky a Svobodnou Evropu. Zaslechl jsem 18. 11. kolem poledne, že jedna známá říká, že ví o někom, koho tam zabili. Vyhledal jsem ji, přes ni jsem se dostal přímo k Drahomíře Dražské, s kterou jsem ve večerních hodinách nahrál rozhovor. V tom rozhovoru říká, že na Národní třídě zahynul její kamarád Martin Šmíd. S touto zprávou jsem šel k Petrovi Uhlovi a zpráva byla poté odvysílaná v sobotu večer. Ráno 19. listopadu jsem pak jel do Kadaně, kde jsem měl bohoslužby. Celá kauza toho mrtvého studenta je věc, kterou od té doby sleduji. Sleduji všechno, co se kolem toho děje. Je pozoruhodné, co vše se na to nabaluje,“ řekl, jak si můžete poslechnout i na pořízeném videozáznamu.
Petr Pazdera Payne o tom, jak jak vznikla fáma o (ne)mrtvém studentovi Martinu Šmídovi, otevřeně hovořil na besedě v Kadani 14. listopadu večer. Záznam pořídila: Lucie Bartoš
20. listopad – přiznání fabulátorky
Uhl byl v neděli 19. 11. 1989 zatčen a obviněn z šíření poplašné zprávy a poškozování zájmů republiky v cizině. Přesně 20. listopadu teprve Dražská jeho ženě Anně Šabatové prozradila, že si vše vymyslela. Po týdnu byl Uhl z vazby propuštěn. Za svůj profesní přešlap se veřejně omluvil na veřejném shromáždění občanů na Letenské pláni. Záznam jeho omluvy je i součástí filmu „Mrtvý student, který se nikdy nenarodil“, kde o aféře mluvil s režisérem Igorem Chaunem. Ten natočil snímek v roce 2010, kdy jej Česká televize odvysílala přesně 17. listopadu, tedy po 21 letech od události.
S odstupem času se začaly objevovat formulace jako „fáma o smrti odstartovala revoluci“, „prospěšná dezinformace, která nejspíš uspíšila chod dějin“ a podobně.
Nahrávka Petra Uhl z 18. listopadu 1989.
V Chaunově dokumentu vystoupila také Lída Rakušanová za Svobodnou Evropu. Přiznala, že zpráva tehdy skutečně nebyla dostatečně ozdrojována, přestože hned v prvním vstupu Petra Uhla zaznívá, že „dnes bylo ve večerních hodinách potvrzeno, že 17. listopadu 1989 mezi 21. a 22. hodinou byl při manifestaci na Národní třídě ubit student Matematicko-fyzikální fakulty Martin Šmíd“. „Chtěli jsme si zprávu ověřit aspoň ze dvou zdrojů, ale zdroj byl pořád jenom jeden – Petr Uhl,“ říká k tomu ve filmu, který je stále ke zhlédnutí na stránce České televize, Lída Rakušanová, tehdy redaktorka Svobodné Evropy. Prostor dostal i samotný Petr Uhl. „Pro mě to znamená celoživotní ostudu,“ prozradil zde divákům. Na režisérův dotaz, zda má do dneška pocit profesního selhání, odpovídá: „Ano, jistě.“
Dražská to hodila na novináře
Do chartisty se kdysi obula dokonce i sama Dražská v rozhovoru pro knihu „Albertov 16:00“, kde řekla, že vůbec netušila, že existuje nějaký pan Uhl a že dělá nějakého zpravodaje, a následně dodala: „Proč si něco neověřil? Tohle je riziko jeho profese, protože pokud tuto profesi má, tak ať jde s kůží na trh, pokud si to neověří...“ Případem se podrobněji, za pomoci výslechových protokolů a policejních zpráv, zabýval například Pavel Žáček. Pod názvem „Fáma o smrti Martina Šmída a její vyšetřování – Rekonstrukce vyšetřovacího spisu Státní bezpečnosti“ je zveřejněna na stránkách Ústavu pro studium totalitních režimů. V protokolu o výslechu Drahomíry Dražské z 24. 5. 1990, č. l. 1725, Dražská mimo jiné uvedla: „Jeden z bratrů Paynů říkal, že to moje sdělení ověří a že pokud se to potvrdí, bude třeba, aby se lidé dověděli, k čemu na Národní třídě došlo. Jak s mým sdělením dále naložili, neřekli,“ cituje mimo jiné Pavel Žáček na straně 140.
Zvěčněn a doplněn o vyjádření Šmídovy matky je případ mimo jiné také v knize Polojasno od Václava Bartušky, který zachytil například vzpomínky matky Martina Šmída, shodou okolností rovněž novinářky, Jany Šmídové: „Říkala jsem kolegovi z Reuters Žantovskému: ,Michale, neblbni, já už teď vím, že oba studenti jsou naživu, nedávej to ven, je to kachna.‘ A on: ,Ne, mám to ověřené, kdyby to byla kachna, tak jsem zítra bez místa.‘ Pak jsem to říkala i Havlovi, který tam byl taky, a všem ostatním, ale marně. Držela se tryzna za mého syna.“
Novinářskou zkušenost měl dokonce i její manžel Milan Šmíd (ročník 1944), který se k věci pro změnu vyjadřoval na svém osobním blogu na Aktuálně a v Britských listech: „Jestliže něco podnikají, musí umět nést i rizika. Také jsem byl novinářem a vím, že novinář nese za zveřejněné zprávy odpovědnost. Pokud někomu ‚naletěli na návnadu‘, je to jejich chyba.“
Fotogalerie: - Národní atrakce
„Téměř by se mohlo zdát, že aby se v této zemi pohnuly dějiny, musí zemřít student, nebo alespoň vzniknout mýtus o smrti studenta,“ říká na začátku filmu Igor Chaun. Režisér Chaun po natáčení dokumentu uvedl v České televizi, že podle nejméně tří zdrojů bylo ve hře několik variant s „mrtvolami na Národní“, čímž podpořil konspirační teorie o zinscenovaných momentech na Národní třídě, kde měl možná naoko skutečně někdo zemřít.
„Fake news hýbla dějinami“
Jasno zřejmě mnozí nemají dodnes a řada vzpomínek je možná již mlhavá. Alespoň to tak působí z toho, když ještě po 30 letech za tuto „revoluční fake news“ sklízí Petr Uhl kritiku, a to i veřejně. Letos se nevyhnula například sociální síti Facebok, když jeho syn Michal Uhl 17. listopadu večer napsal na svém profilu: „Před třiceti lety bylo u nás doma docela rušno.“ A umístil odkaz na tehdejší vysílání Svobodné Evropy. Pětapadesátiletý Libor Šprysl ze Sběře na Jičínsku, původem z Prahy, to oglosoval větou: „Fake news (hýblo) hýbe dějinami.“ Pomyslný olej do ohně, tedy k tomuto slovnímu pošťouchnutí, přilil novinář Petr Tomíšek.
Napsal totiž: „Ano, Michale, také si vzpomínám. Přišel jsem k vám v sobotu 18. v 8 ráno. Před dveřmi už nebyli estébáci. Byl jsem tam se strýcem domnělého mrtvého MŠ požádat otce, aby to odvolal. Ohrožovalo to totiž několik rodin, zejména Janu a Milana Šmídovi. Ze dveří vykukoval Rohlík a táta suše prohlásil: ‚Nebudem to odvolávat, nám se to hodí.‘ Asi tak.“ Tomíšek vystudoval obor Sdělovací elektrotechnika na škole ČVUT FEL Praha, měl blízko k disidentské rodině Němcových a k Chartě 77, dnes působí jako redaktor.
Slovní rozmíška nenechala v klidu Michala a Sašu Uhlových, děti Petra Uhla. Michal Uhl na něj reagoval jako první: „Já teda slyšel jiné vyprávění. Že táta byl z toho, že to nebyla pravda, dost zkroušenej.“ To potvrdil i Jan Wünsch. „Nás prostě odpálil,“ trval si na svém Tomíšek, s jehož popisem události se nehodlala smířit ani Saša Uhlová: „To určitě neřekl. Znám ho docela dlouho a to je naprosto vyloučené. Ten výrok je výplod vaší fantazie, nebo jste si to nějak popletl,“ směřovala výtku Tomíškovi a doplnila: „ Nejenže by nic takového neřekl, ale ani by nikdy neudělal nic, co by se mu hodilo. Jako já chápu, že je to dávno, ale je to asi jako tvrdit, že já jsem zpívala někde operní árii.“
Pocit, že Petr Tomíšek zcela lže, se snažil následně zmírnit Jan Wünsch: „Ale nemůžu ručit za to, co v té chvíli mohlo vypadnout z Rohlíka.“ Je také prý otázka, zda ten si vůbec vzpomene, jak mohl reagovat někdy před třiceti lety, když na něj někdo vybafl mezi dveřmi. Podle něj se Tomíšek jen mohl splést a to, co přisoudil Petru Uhlovi, mohl být výrok zmíněného Rohlíka: „To se stává. Jsou to jeho pocity. Typická orální historie. Prostě měl v tu chvíli takový pocit a ten si uchoval dodnes. Dokazujme dnes, co kdo řekl mezi dveřmi v takové emocionální situaci. Já jen vím, že něco takového ‚otec‘ (jak ho pojmenovává Petr Tomíšek) říct nemohl. A vzhledem k tomu, že zmiňuje i Rohlíka, tak si tam z té situace mezi dveřmi mohl trochu rozjitřený Petr Tomíšek odnést leccos.“
Fotogalerie: - Věnce a svíčky po třiceti letech
Petr Tomíšek si ale urputně stojí za svým: „Nebyl jsem tam sám. Opravdu řekl: ‚Nám se to hodí.‘ Slyšel to i Petr Pospíchal a Jiří Weiner. Vy jste u toho nebyla,“ kontroval Uhlové, která se na to konto vyslovila: „Pane Tomíšku, já jsem tam v ty dny byla a dobře si to pamatuju. To, co říkáte, prostě není pravda.“ A 19. listopadu ještě napsala: „Minimálně v datu máte hokej. Taky jste ho těžko mohl stihnout osobně, když ho krátce po vydání zprávy zavřeli a byl ve vězení celý týden. Teď jsem dopřepsala rozhovor, který na to téma udělal můj syn se svým dědou.“
Odvahu vyjádřit se více k této citlivé věci na sociální síti měl Libor Šprysl: „Všichni tři, kteří se podíleli na zachycení Dražské, byli natolik zkušení, že mohli ledacos tušit. Netušili. Že by Petr Uhl byl také najednou zcela mimo, to je také velmi nepravděpodobné... Ale všechno jsou to jenom dohady, že? Holt i fake news hýbou dějinami, až zase někdo na ně bude nadávat.“ Na tato slova již nikdo nereagoval.
Dezinformace na Wikipedii
Jak jsou některá fakta popletená, dokazuje například i to, že nepřesné jsou informace rovněž na české Wikipedii. Tam z následující zavádějící věty v podstatě vyplývá, že Dražská informaci o mrtvém studentovi předala současné ombudsmance Anně Šabatové, která je manželkou Petra Uhla:
Odpoledne 18. listopadu se Drahomíra Dražská setkala s manželkou novináře Petra Uhla. Ten předal zprávu o mrtvém studentovi zahraniční rozhlasové stanici Svobodná Evropa, která ji večer odvysílala.
Jako by žádný Petr Payne s nahrávkou, ani jeho známá Miroslava Litomiská, která Dražskou ke všem přivedla, vůbec neexistovali a vše šlo rovnou do rodiny Uhlových.
Náhled do Wikipedie na heslo Drahomíra Dražská.
Šabatová byla podle všeho sice prvotní návštěvě Miroslavy Litomiské přítomna a dle svých slov v protokolu (Sv. VIII. Protokol o výslechu Anny Šabatové z 16. 5. 1990, č. l. 1558–1559) následně pak spolu s manželem Petrem Uhlem „vyhotovila zprávu pro zahraniční novináře“. V protokolu ještě uvedla, že po odvysílání zprávy agentuře Reuters okolo 22:00 hodin pak kolem půlnoci telefonoval Václav Benda, který zprávu vysílanou již západními rozhlasovými stanicemi začal zpochybňovat tvrzením, že na Matematicko-fyzikální fakultě UK jsou dva Šmídové a oba jsou naživu. „Vím, že jsme se snažili přesvědčit Václava Bendu o pravdivosti našeho tvrzení,“ stojí v protokolu (a také v Žáčkově materiálu na straně 140). Druhý den prý vzala Dražskou „do hotelu Forum, kde jsou kameramani z americké televize a že celá událost by se dala pro televizní společnost natočit“.
Příběh je stručně personálně zmapován také na stránce totalita.cz, kde lze nalézt zápisky skutečného Martina Šmída, kde popisuje třeba to, jak musel 19. listopadu všechny ujišťovat, že je naživu. Sama Dražská, dnes zhruba 53letá dáma, se poté, co pravda vyšla najevo, stáhla do ústraní. Svou vymyšlenou historku pak komentovala až po dvaceti letech v roce 2009. Oproti tomu Martinem Šmídem lze nalézt i rozhovor z letoška, a to na webu Matematicko-fyzikální fakulty.
Jméno Petra Uhla padá v této souvislosti i na některých besedách k tématu „listopad“. O velkém omylu zcela otevřeně hovoří Petr Pazdera Payne, který tehdy Uhlovi nahrávku s výpovědí Drahomíry Dražské předal. Jeho současné názory na nesvobodu v současnosti, při které připomíná například návštěvu čínského prezidenta, přineseme v samostatném článku včetně videozáznamu.
Textový přepis zvukové zprávy, odvysílané 1989 Petrem Uhlem:
Dnes bylo ve večerních hodinách potvrzeno, že 17. listopadu 1989 mezi 21. a 22. hodinou byl při manifestaci na Národní třídě ubit student Matematicko-fyzikální fakulty Martin Šmíd. Očitá svědkyně, který zná Martina Šmída od dětství a která s ním na manifestaci přišla, vypověděla, že po 21. hodině obklíčili parašutisté v červených baretech manifestující před jazykovou školou a bili je pendreky.
Jeden z nich vybíral z obklíčené skupiny zřejmě náhodně jednotlivé studenty, které parašutisté vždy odvlekli do podloubí rohového domu na křižovatce Národní třídy a Mikulandské ulice. Zde, v přítmí a částečně ve skrytu za masivními sloupy tohoto podloubí své oběti bili. V podloubí nebyli žádní manifestující, pouze parašutisté, kteří bili, vždy několik na jednoho vybraného jednotlivce.
Svědkyně vypověděla, že viděla, jak několik parašutistů bije Martina Šmída pendreky, až upadl na zem. Tam do něj kopali těžkými botami a dupali po něm, takže jeho obličej byl k nepoznání. Svědkyně se snažila přispěchat na pomoc, avšak sama byla napadena pendrekem a kopnuta do břicha. Stav Martina Šmída vzbuzoval nejhorší podezření, které bylo u svědkyně posíleno výrokem jednoho z parašutistů: „Už je hotovej.“
Svědkyně sama vyhledala pomoc v jedné pražské nemocnici, kde lékař nařídil hospitalizaci. Přesto však nemocnici opustila a spojila se s rodiči Martina Šmída. Dozvěděla se od nich dnes ráno, že v ranních hodinách je v bytě navštívili dva příslušníci Veřejné bezpečnosti, kteří jim oznámili, že jejich syn, bohužel, umřel po zásahu během nepovolené demonstrace, jíž se účastnil. Martinu Šmídovi bylo 7. listopadu 20 let.
Psali jsme:
Jste politik? Zveřejněte bez redakčních úprav vše, co chcete. Zaregistrujte se ZDE.
Jste čtenář a chcete komunikovat se svými zastupiteli? Zaregistrujte se ZDE.
