Půjdete na třetí dávku očkování proti covidu?Anketa
Šanghajské komuniké je pozoruhodné z řady důvodů. Je příznačné, že k jednání a podpisu daného komuniké došlo v době vnitrostátních turbulencí v Číně v důsledku VPKR (takzvané Velké proletářské kulturní revoluce, pozn. red.) a kdy se Washington dostal do pasti v Indočíně. Neobvyklá je i forma dokumentu. Má věcný charakter bez emocí, který je spojen s vyjádřením shodných a také rozdílných stanovisek. Obě strany v komuniké zopakovaly svá stanoviska jak vůči válce v Indočíně, tak k situaci na Korejském poloostrově i k politice Japonska. Komuniké uvádí, že „mezi Čínou a Spojenými státy existují zásadní rozdíly v jejich sociálních systémech a zahraniční politice“, ale zároveň se oba státy shodly, že by vzájemné vztahy měly být založeny na principech, které odpovídají v 23. kapitole uvedeným pěti zásadám mírového soužití. Protože největším problémem při přípravě těchto jednání byla otázka Tchaj-wanu, je této problematice věnovaná v komuniké mimořádná pozornost. Obě strany se shodly, že existuje pouze jedna Čína, tuto otázku by měli řešit sami Číňané, a že jednotky Spojených států se z Tchaj-wanu stáhnou – jak o tom hovoří 29. kapitola. Jako ukázka originality Šanghajského komuniké mohou posloužit pasáže, jejichž výběr kladl důraz na postoje Pekingu.
Výňatek ze
Společného komuniké Spojených států amerických a Čínské lidové republiky
28. února 1972
„… Čínská strana uvedla: Kdekoli je útlak, tam je odpor. Země chtějí nezávislost, národy chtějí osvobození a lid chce revoluci – to se stalo nezvratnou tendencí dějin… Čína nikdy nebude supervelmocí a staví se proti hegemonii a mocenské politice jakéhokoli druhu. Čínská strana uvedla, že rozhodně podporuje boj všech utlačovaných lidí a národů za svobodu a osvobození a že lidé všech zemí mají právo zvolit si své sociální systémy podle svého vlastního přání a právo chránit nezávislost, svrchovanost a územní celistvost svých zemí a postavit se zahraniční agresi, vměšování, dozoru a podvratným aktivitám. Všechny zahraniční jednotky by měly být staženy do vlastních zemí.
S vědomím těchto zásad mezinárodních vztahů (mírového soužití) obě strany uvedly, že:
- pokrok směrem k normalizaci vztahů mezi Čínou a Spojenými státy je v zájmu všech zemí;
- obě strany si přejí snížit nebezpečí mezinárodního vojenského konfliktu;
- žádná (strana) by neměla usilovat o hegemonii v asijsko-tichomořském regionu a každá by měla čelit snahám jakékoli jiné země nebo skupiny zemí o utvoření takové hegemonie;
- žádná nechce jednat jménem žádné třetí strany nebo uzavřít dohody či ujednání s jinou stranou zaměřenou proti jiným státům.
Obě strany jsou toho názoru, že by bylo proti zájmům obyvatel světa, aby se jakákoli velká země spolčila s jinou zemí proti jiným zemím, nebo aby si velké země rozdělily svět na sféry vlivu.“
Šanghajské komuniké bylo prvním ze tří dokumentů podobného typu, které provázely a spoluformovaly postupnou normalizaci styků mezi Čínou a Spojenými státy. Druhé komuniké z 1. ledna 1979 oficiálně oznamovalo navázání diplomatických vztahů mezi Čínskou lidovou republikou a Spojenými státy americkými na principech obsažených v Šanghajském komuniké – tedy včetně uznání zásady jedné Číny, respektování, že Tchaj-wan je součástí Číny. Zároveň vláda USA oznámila, že bude nadále udržovat neoficiální kulturní a hospodářské styky s lidmi na Tchaj-wanu, ale přeruší diplomatické styky doposud udržované s Čínskou republikou. Spojené státy přitom uznaly, že vláda Čínské lidové republiky je jedinou zákonnou vládou Číny.
Třetí komuniké je ze 17. srpna 1982 a znovu stvrzuje přání obou vlád dále posílit hospodářské, kulturní, vzdělávací, vědecké a technologické vazby. Obě strany rovněž znovu potvrdily prohlášení o otázce Tchaj-wanu z předchozího komuniké. Nový dokument ovšem obsahuje tezi, že „otázka prodeje zbraní z USA Tchaj-wanu nebyla vyřešena v průběhu jednání mezi oběma zeměmi o navázání diplomatických vztahů“, ale Spojené státy zároveň oznámily svůj záměr postupně snižovat prodej zbraní Tchaj-wanu až „ke konečnému řešení“. Tehdejší vláda Ronalda Reagana ale tento postoj rozmělnila přihlášením se k takzvaným Šesti ujištěním, která původně navrhla kuomintangská správa Tchaj-wanu, jak o tom hovoří 29. kapitola.
Nixon a Tchaj-wan
Henry Kissinger ve svých pamětech uvádí, že otázka Tchaj-wanu byla hlavním bodem všech jednání předcházejících prezidentově cestě do Číny. Také hlavním úkolem Nixonovy cesty a Šanghajského komuniké bylo podle tohoto autora „odložit otázku Tchaj-wanu do budoucnosti, aby obě země mohly překlenout propast, která je oddělovala dvacet let, a aby sledovaly paralelní politiku v těch oblastech, v nichž se jejich zájmy shodovaly“. Šanghajské komuniké ovšem obsahuje i zakódovaný příslib, že Spojené státy stáhnou své vojáky z Tchaj-wanu po skončení války ve Vietnamu. Za formulaci „všichni Číňané na obou stranách Tchajwanského průlivu…“ si ale Kissinger vysloužil v USA kritiku od antikomunistické lobby. Pasáže Šanghajského komuniké týkající se Tchaj-wanu jsou inspirativní i dnes:
Výňatek ze
Společného komuniké Spojených států amerických a Čínské lidové republiky
28. února 1972
„Obě strany přezkoumaly dlouhotrvající vážné spory mezi Čínou a Spojenými státy. Čínská strana znovu potvrdila svůj postoj: otázka Taiwanu je klíčovou otázkou, která brání normalizaci vztahů mezi Čínou a Spojenými státy; vláda Čínské lidové republiky je jedinou zákonnou vládou Číny; Taiwan je provincie Číny, která se již dlouho vrací do vlasti; osvobození Taiwanu je vnitřní záležitostí Číny, do níž žádná jiná země nemá právo zasahovat; všechny americké síly a vojenská zařízení musí být staženy z Taiwanu…
Americká strana prohlásila: Spojené státy uznávají, že všichni Číňané na obou stranách Taiwanského průlivu tvrdí, že existuje pouze jedna Čína a že Taiwan je součástí Číny. Vláda Spojených států nezpochybňuje tento postoj. Znovu potvrzuje svůj zájem na mírovém urovnání taiwanské otázky samotnými Číňany. S touto vyhlídkou potvrzuje konečný cíl stažení všech amerických sil a vojenských zařízení z Taiwanu. Mezitím postupně sníží své síly a vojenská zařízení na Taiwanu, protože napětí v oblasti se snižuje.“
Jak připomíná 23. kapitola, v roce 1971, ještě před Nixonovou cestou do Číny, byla přijata rezoluce Valného shromáždění, na jejímž základě křeslo v OSN včetně místa stálého člena Rady bezpečnosti převzala Čínská lidová republika. Protože politika jedné Číny vylučuje diplomatické zastoupení Číny i Tchaj-wanu, skončilo zároveň zastoupení Čankajškovy reprezentace. Totéž platilo pro bilaterální vztahy. Nakonec i Spojené státy v roce 1979 uznaly Čínskou lidovou republiku – a přerušily oficiální diplomatické styky s Tchaj-wanem.
(Věrnost politice jedné Číny potvrdil i současný prezident USA Joe Biden při nedávném videosummitu se svým čínským protějškem Si Ťin-pchingem.)
Washingtonské balancování
Americké vměšování se do vztahů Pekingu s Tchaj-wanem pokračovalo i po navázání diplomatických styků s Čínskou lidovou republikou. V třetím společném komuniké z jednání ČLR a USA ze srpna 1982, o kterém mluví 25. kapitola, se v bodě (6) uvádí, že „vláda Spojených států prohlašuje, že se nesnaží provádět dlouhodobou politiku prodeje zbraní na Tchaj-wan“. Zároveň se zavazuje, že tento prodej zbraní „nepřekročí ani kvalitativní, ani kvantitativní úroveň dodávek poskytovaných v posledních letech od navázání diplomatických vztahů mezi USA a Čínou“. Vláda USA prohlašuje, že „má v úmyslu postupně omezit prodej zbraní Tchaj-wanu, což povede po určité době ke konečnému řešení“. Jenže vše už před tímto třetím komuniké rozmělnil Kongres USA.
Navázáním diplomatických styků s ČLR přestala platit Smlouva o vzájemné obraně v roce 1979. Tu ale ihned nahradil Kongresem v dubnu 1979 přijatý zákon o vztahu k Tchaj-wanu. Vymezil úroveň vztahů USA s Tchaj-wanem a navíc obsahuje závazky USA týkající se obrany tohoto ostrova. Učinil to tak, že výsledkem je strategická neurčitost umožňující různý výklad. Jisté je, že se i v tomto zákonu přestal užívat název „Čínská republika“ a na oficiální úrovni zavedl formulaci „vládní orgány na Tchaj-wanu“. Při definování politiky USA v západním Pacifiku zákon o vztahu k Tchaj-wanu uvádí, že rozhodnutí navázat diplomatické styky s ČLR „je založeno na očekávání, že budoucnost Tchaj-wanu bude určena mírovými prostředky“. To znamená, že jakákoli snaha určit budoucnost Tchaj-wanu jinými než mírovými prostředky včetně bojkotů nebo embarg, ohrožení míru a bezpečnosti vyvolá „vážné znepokojení USA“. V textu se uvádí, že „Spojené státy poskytnou Tchaj-wanu obranné prostředky a obranné služby v takovém množství, jaké je nezbytné k tomu, aby si Tchaj-wan mohl udržet dostatečnou kapacitu sebeobrany“. K tomu zákon dodává, že USA budou „udržovat schopnost Spojených států odolat všem možnostem použití síly nebo jiných forem nátlaku, které by ohrozily bezpečnost, sociální nebo ekonomický systém obyvatel Tchaj-wanu“.
Vláda Ronalda Reagana oficiální postoj k ČLR a politice jedné Číny dále rozmělnila přihlášením se k takzvaným Šesti ujištěním, která původně navrhla kuomintangská správa Tchaj-wanu:
- Spojené státy nestanoví datum ukončení prodeje zbraní Tchaj-wanu.
- Spojené státy nebudou měnit podmínky zákona o vztahu k Tchaj-wanu.
- Spojené státy nebudou předem konzultovat s Čínou, než rozhodnou o prodeji zbraní Spojených států Tchaj-wanu.
- Spojené státy nebudou hrát roli prostředníka mezi Tchaj-wanem a Čínou.
- Spojené státy nezměnily svůj postoj k suverenitě Tchaj-wanu – který zněl, že o této otázce mají rozhodovat sami Číňané mírovými prostředky – a nebudou Tchaj-wan nutit, aby zahájil jednání s Čínou.
- Spojené státy formálně neuznávají čínskou suverenitu nad Tchaj-wanem.
Šest ujištění se stalo základním prvkem politiky Spojených států vůči Tchaj-wanu a ČLR.
Podle studií zpracovaných pro Kongres USA byla hodnota zbraní a vojenských služeb dodávaných Spojenými státy Tchaj-wanu v období 2004 až 2007 celkem 4,3 miliardy dolarů (čtvrté místo v pořadí největších odběratelů zbraní USA); v letech 2008 až 2011 tato hodnota činila 2,9 miliardy dolarů (páté místo). Během osmi let vlády Baracka Obamy se jednalo o 16 dodávek o celkové hodnotě 14 miliard dolarů, zatímco během čtyřletého období Donalda Trumpa to bylo 20 dodávek zbraní o celkové hodnotě 18 miliard dolarů. Otázkou zůstává, jaký je v těchto vojenských dodávkách podíl obchodních zájmů a jaký odhodlání válčit. Podle Fareeda Zakariy Pentagon údajně simuloval 18 válečných her, v nichž Čína bojovala s Tchaj-wanem podporovaným Spojenými státy – a Čína v každé zvítězila.
Zákon o vztahu k Tchaj-wanu určil, že zájmy USA na ostrově bude zastupovat soukromý Americký institut na Tchaj-wanu. Počátkem roku 2021 z přibližně dvou set států světa s Tchaj-wanem udržovalo diplomatické styky 15 zemí, z Evropy pouze Svatý stolec. Tchajwanské zastoupení trvá v některých mezinárodních hospodářských organizacích, ale nikoliv jako „Čínská republika“. Pod názvem Separate Customs Territory of Taiwan, Penghu, Kinmen and Matsu (Chinese Taipei) je Tchaj-wan členem Světové obchodní organizace. Na bilaterální úrovni byla vytvořena síť institucí nazývajících se Taipeiská hospodářská a kulturní kancelář. Ty však nemají diplomatický status, působí ve 47 státech, z toho v 21 evropských (v Praze od roku 1991, v Bratislavě od roku 2003).Kniha Oskara Krejčího Geopolitika Číny, odkaz v obrázku
Psali jsme:
Přidejte si PL do svých oblíbených zdrojů na Google Zprávy. Děkujeme.
autor: .
