Jenom zdánlivá bouře ve sklenici vody je aktuální kauza takzvaného setkání ministra spravedlnosti Pavla Blažka s bývalým externím poradcem na Pražském hradě Martinem Nejedlým. „Kolem té schůzky dělala média a politici takový humbuk, že je až nápadný a zasluhuje několik poznámek na vysvětlenou. A to, že se ihned zburcoval spolek Milion chvilek také nebude náhodou, to bylo zorganizováno někým, kdo má potřebu z toho vyrobit kauzu. To, že se člen vlády zúčastnil nějakého mejdanu pořádaného bývalým poradcem nedávného prezidenta, je zcela standardní událost v případě, že ani jeden z nich – pan Blažek zcela jistě ne, pokud vím, pan Nejedlý také ne – není obviněn ani vyšetřován z nějakých trestných činů, ani není odsouzen. Můžeme si o účastnících na takových večírcích myslet, co chceme, stejně jako jsme si mohli v minulosti myslet, co jsme chtěli, o večírcích prezidenta Havla,“ uvádí pro ParlamentníListy.cz Petr Žantovský.
Nebo třeba i předchozího prezidenta Miloše Zemana, to je úplně jedno. V žádném případě nebylo možné kádrovat účastníky večírků podle toho, jestli se někomu v médiích nebo v nějakých milionových chvilkách líbí, nebo nelíbí. „To je zcela zjevně zástupný problém. Když už jsem hovořil o hostech na různých slavnostech v okolí našich prezidentů, tak zcela jistě bylo v okolí Václava Havla zajímavé jméno Zdeňka Bakaly jako svého času velice vlivného podnikatele a jako člověka, který mu dělal hned od začátku ekonomického poradce. Bakala, vyučený pánský krejčí, se vrátil ze Spojených států. Takže těžko říct, co tak mohl radit, a jestli náhodou nebyl nosičem rad od nějakých jiných lidí či institucí. To ví pan Bakala a prezident Havel si to odnesl do hrobu. Ještě zajímavější by byla Havlova mesaliance s Mariánem Čalfou,“ upozorňuje mediální analytik.
Fotogalerie: - Blažkovy chvilky
Z Čalfy udělal předsedu vlády a později svého poradce
Uvědomme si, že Marián Čalfa byl vysoký komunistický funkcionář a ministr, který zařídil generální pardon pro komunisty, když aklamačně zvolí v prosinci 89 Havla prezidentem tehdy ještě Československé socialistické republiky. „To, že se někdo dal do spolku s Čalfou, znamená, že neměl žádné skrupule. Marián Čalfa je velmi zdatný právník, vždy byl po všech stránkách schopný vyjednavač, a jak ukazuje jeho životopis, zřejmě mu bylo vždy jedno, za koho hraje. Hlavně aby to byla úspěšná hra. Tady bych se spíš podivoval já nad tím, jak mohl Havel udělat z Čalfy předsedu vlády, jak z něj mohl udělat svého dlouholetého poradce. Ale nevím o tom, že by Blažek dělal z Nejedlého poradce, a to není prezident, jenom ministr. Další důkaz jsme měli nedávno v kauze prezidenta generála, který se snažil dostat do Ústavního soudu provařené totalitní soudce Fremra a podobně. To je také na pováženou,“ zdůrazňuje Petr Žantovský.
Vnímáte Alexandra Dubčeka jako kladnou postavu našich dějin?Anketa
Poslouchá, co mu kde řeknou, a pak to dokola opakuje
Konec konců výsledkem jsou dle něj i ministři, zejména financí, dopravy a dalších, kteří ve vládě zastupují ODS. „A tomu celému tyjátru velí pan profesor Fiala, který má určitě talent na to přednášet na vysoké škole, ale jestli k něčemu talent opravdu nemá, tak je to praktická politika. Pokud jí ovšem nerozumíme ve smyslu ‚poslouchám, co mi kde řeknou, a na plná ústa to pak opakuji pořád dokola‘. Pak by bylo možné rozumět jeho politickým aktivitám a vyjádřením, jinak ne. Nechci být špatným prorokem, ale myslím si, že ODS čeká – počítám do eurovoleb – nějaká hodně ošklivá vnitřní situace, kdy se bude znovu lámat chleba. A tím spíš, jak se teď aktivizují její hlavní konkurenti, a to je Rakušanův STAN. Čekám, že budou pod hranicí přikládat třísky, aby to hořelo pěkně a viditelně a poškodilo to ODS do budoucna. Jako člověka, který kdysi spolupracoval se zakladatelem ODS Václavem Klausem, mě to mrzí. Jako člověka, který ODS už dlouho nevolí, je mi to celkem jedno. Jen mě štve, že nám vládne, a to i z mých daní,“ přiznává Petr Žantovský.
Psali jsme:
Dominantní událostí tohoto týdne bylo připomenutí 55. výročí vstupu vojsk Varšavské smlouvy na území tehdejšího Československa. „Jeho cílem bylo potlačení demokratizačního proudu v tehdejší komunistické straně. Říkalo se tomu i socialismus s lidskou tváří. Mě velmi pobavilo, že všichni naši ústavní činitelé, z nichž nikdo si ten 68. rok nemůže pamatovat jako tehdy aktivní člověk, se sešli poctivě jako každý rok u Českého rozhlasu a odříkali tam svoje veršíky napsané nějakými poradci. Bylo to plné frází, zejména byla úžasná paní Pekarová, která připomněla, jak to místo – Český rozhlas – bylo významné i v historii. Třeba v době nacismu a pražského povstání, přičemž používala moderní výrazivo jako komunikační technika, média a podobně. To mě potěšilo skoro jako tehdy, když pirátský poslanec psal, že přece už Tomáš Masaryk upozorňoval na skutečnost, že na internetu nejsou samé pravdivé informace. Tak to bylo zhruba v této úrovni směšnosti,“ poznamenává mediální analytik.
Tatínek mu vysvětlil přínos našeho osvobození v roce 68
Ovšem zlatým hřebem bylo vystoupení hlavy státu, který musel popřít sám sebe. „Pan generál má samozřejmě s tím datem problém, protože už před volbami prosákl ten jeho ručně psaný životopis, v němž děkuje tatínkovi za to, že mu vysvětlil význam toho invazního kroku vojsk Varšavské smlouvy a že je to dobře, že nás Sovětský svaz a jeho satelity osvobodily od těch zlých vnitřních nepřátel. Člověk, který tohle napíše, byť to bylo v jeho šestadvaceti letech, by měl být až do konce života poněkud skromnější a pokornější ve vyjadřování se na stejné téma. Nicméně pan generál nám sdělil u Českého rozhlasu několik velice úderných, velice revolučních a velice antikomunistických vyjádření, z nichž bych některé zmínil. Zcela v kontradikci k tomu jeho vyznání před rokem 89 je konec konců pravdivé tvrzení, že ten vývoj po roce 68 byl pro mnoho lidí u nás velkým zklamáním,“ říká pro ParlamentníListy.cz Petr Žantovský.
arm. gen. v.v. Ing. Petr Pavel, M.A.
Přitom každý ví, že právě pro Petra Pavla nikoli. „Vždyť nastoupil na Vysokou vojenskou školu, začal studovat na komunistického špiona a jakožto dítě z vojensky vysoko postavené rodiny měl umetený chodníček nějakým směrem. Ale ten směr byl určitě jiný, než který hodnotil v projevu, kde hovořil o zklamání. Bylo také pěkné, jak ti poradci nejsou schopni se vyznat ani v historii, tak pan generál mluvil suverénně o aktivitách České televize v roce 1968, ale v té době žádná Česká televize neexistovala. To byla Československá televize, nikoli Česká, a byla státní, řízená komunistickou stranou. Kdežto dnes je veřejnoprávní a placená občany. Zřejmě to panu generálovi nepřijde až tak podstatný rozdíl. Je klidně možné, že vychází z toho, jak ta Česká televize dnes vysílá a že opravdu vypadá jako státní a placená určitými politickými kruhy. To je k úvaze,“ myslí si mediální odborník.
Fotogalerie: - Pieta u Rozhlasu
Pavel reprezentuje tu největší konformitu s komunismem
Velmi ho pohoršilo Pavlovo vyjádření, že bychom měli projevovat úctu lidem, kteří si i po roce 68 stáli za svým. „Pan generál apeloval, abychom takové podmínky, které k tomu vedly, už nikdy nevytvořily. To je hezké slovo do vlastních řad. Ne že by on vytvářel podmínky v roce 68, to jistě ne, to mu bylo sedm let. Ale po dobu normalizace je pomáhal vytvářet na plné pecky a ve velmi dobrém finančním kariérním zaopatření, takže bychom si měli dát pozor na ty, kteří budou podobně jako on vytvářet tyto podmínky. Protože velmi podobní lidé jen o generaci mladší ty podmínky dnes vytvářejí cenzurou, autocenzurou a dalším. Ta věta o úctě k těm, kteří si stáli za svým, je farizejská. Nevím, jestli by jako tehdy 16letý stál u procesu s „Plastiky“ a Chartou 77 před soudem a nechal si nabančit příslušníky Veřejné bezpečnosti za to, že nesouhlasí s odporným justičním zločinem, který se tam začal páchat na bázi disentní činnosti. Asi ne. Asi nepatří k těm, co si stojí za svým. Zdá se, že si stojí vždy za tím, z čeho má prospěch,“ konstatuje Petr Žantovský a odkazuje na výstižný diskusní příspěvek na iDnes.
Nepřestane kroutit hlavou a nepochopí nikdy, že většina lidí v této zemi mohla zvolit do čela země někoho, kdo je tak totálně protichůdný Václavu Havlovi a tomu, co reprezentoval, tedy protest proti komunismu. „Přitom Pavel reprezentuje tu největší konformitu s komunismem. To je pro mě životní překvapení. Nikdy to nedokážu pochopit a udivuje mě to. V jeho projevu mě zaujala i věta, která se týkala Ukrajiny, když doslova řekl, že dnes chce to stejné, co tehdy my. Nevím, co stejného chce Ukrajina. Za prvé není součástí žádného mezinárodního řetězce, jako byl Sovětský svaz, kdežto my jsme zcela jednoznačně byli součástí toho sovětského sektoru. V tom je určitě jeden rozdíl. Další je v tom, že jsme tehdy neměli demokratické volby. Měli jsme pouze Ústřední výbor KSČ, nějaké funkcionáře a nějaký způsob nomenklatury, která vynášela do funkcí lidi, o nichž občané nemohli žádným způsobem rozhodovat. Protože to, čemu se tehdy říkalo volby, byla šaškárna, a kdo si to pamatuje, může to jedině potvrdit,“ poukazuje mediální analytik.
Ukrajina rozhodně nechce to, co my před 55 lety
Připomíná mu to vtip z doby, kdy Československá televize rozšířila své vysílání o druhý program. „Zrovna v té době se konal sjezd KSČ. Na prvním programu z něho šel nonstop živý přenos, a když jste si to přepnuli na druhý program, tak tam stál příslušník VB, mával s pendrekem a říkal: ‚Tak tobě se nelíbí první program?‘ Tak to je něco podobného, naprosto nesouměřitelného. Ukrajina dnes má svobodná média, pluralitní systém, demokratické volby, jejichž výsledkem ostatně bylo i zvolení Volodymyra Zelenského za prezidenta. Takže Ukrajina rozhodně nechce to stejné, co jsme tehdy chtěli my. My jsme se nechtěli rvát s nějakým silným medvědem na východě o nějaké území, nechtěli jsme se stavět do pozice celosvětového Mesiáše, Dubček nejezdil po OSN a po Bílých domech a nežebral o zbraně, aby mohl vytáhnout na zlého Rusa. Nic takového nebylo, nebylo to ani možné a nebylo to ani cílem. Ta ukrajinská krize je uměle posilována a fedrována jako zástěrka docela jiných politických cílů, ale to už je na jiné téma,“ uznává Petr Žantovský.
Ing. Markéta Pekarová Adamová
Ve čtvrtek se rodina, přátelé a kolegové rozloučili v kostele Nejsvětějšího Salvátora v Praze na Starém Městě s hudebním publicistou Jiřím Černým. „Zpráva o jeho skonu zaplnila naše média velkým množstvím oslavných článků, vzpomínek, nekrologů a podobně. Vzhledem k tomu, že se jedná o v mnoha směrech skutečně významnou osobnost, tak se této smutné události samozřejmě nemůžeme vyhnout ani na tomto místě. Předem je třeba říci, že mnozí z těch, kdo sledovali v hudební branži v oblasti publicistiky, kde byl Jiří Černý v posledních mnoha letech dominující osobností, vědí, že jsem s Jiřím Černým vedl poměrně dlouholetý boj. Někdy od půlky 80. let jsme měli názorový spor, ale to neznamená, že nedokážu objektivně zhodnotit jeho novinářskou práci a odkaz. Měli jsme v české zemi dva takové novináře, kteří se velice významně zapsali do dějin tohoto žánru. První byl Lubomír Dorůžka, ten zemřel před deseti lety, nyní Jiří Černý,“ konstatuje mediální odborník.
Vycházel z faktů a pak k nim tu a tam dodal názor
Celoživotní zájem Jiřího Černého směřoval k nekomerčním hudebním žánrům. „I když ono nekomerční je samozřejmě relativní, protože jeho první knížka, kterou napsal se svou ženou Mirkou, se jmenovala Poplach kolem Beatles a týkala se této vrcholně úspěšné skupiny v té době. Nicméně Černý se vyprofiloval zejména od 70. let dál v kritika, který dokázal nasměrovat hudebního fanouška směrem ke kvalitní hudbě. Dokázal být takovým semaforem na křižovatce hudebních stylů. Když si od něj nechal doporučit muziku a řídil se jeho doporučením, tak zpravidla nepochybil, protože Černý měl velmi dobrý vkus a schopnost o těch hudebních záležitostech psát. V tom smyslu byl opravdu završující osobností čehosi, čemu se říkalo hudební publicistika. Mívalo to svého času velký společenský význam, protože to mnohdy nahrazovalo chybějící možnost vyjadřovat se svobodně o věcech politických a společenských,“ připomíná pro ParlamentníListy.cz Petr Žantovský.
JUDr. Pavel Blažek, Ph.D.
Proto se také mnoho lidí uchylovalo ke komunikaci právě v tomto směru. „A není divu, protože muzika i v té době – zejména muzika, o které mluvíval a psával Černý – byla do značné míry metaforickou ‚náhražkou‘ toho, co si o světě mysleli ti mladí, kteří si nepřáli spolupracovat s komunismem, cítili se nekonformně a měli rádi nekonformní myšlení, oblékání, životní styl a samozřejmě také muziku. V tomto směru hudební publicistika přestala mít smysl po roce 89, protože nastal svobodný svět pro publikování názorů. Možná brzy přijde čas, a jak vidíme kolem sebe, nebude to asi daleko, že se zase vrátí ty ‚staré dobré‘ časy cenzury, autocenzury, hledání jinotajů a sdělení mezi řádky a podobně. To všechno možná přijde. To, v čem byl i Černý mistr. Mistr byl i v tom, že zpravidla vycházel nejprve z faktů a pak k tomu tu a tam dodal názor. Byli jiní novináři, kteří měli jenom názor a s fakty se tolik nepatlali. Ale o těch tady mluvit nemá smysl. U Černého jsme vždy měli jistotu, že to je faktograficky podloženo,“ oceňuje mediální analytik.
Mizí celá jedna epocha tohoto typu hudební žurnalistiky
Důležité to bylo v té době, kdy fakta nebylo moc kde čerpat, zatímco dnes je lze čerpat z internetu, ze zahraničních médií nebo odjinud. „Vlastně už nepotřebujete do té míry takovou tu určující směrovku. Mladá generace si dnes už stejně dokáže vykomunikovat vše podle svého a nepotřebuje k tomu nás staré omšelé ovadlé klasiky, kteří stále ještě více dáme na to, co je pravda, než co je vnější dojem a kvalitní hudba oproti komerční spotřební zvukové konfekci. S Jiřím Černým, obávám se, mizí celá jedna epocha tohoto typu hudební žurnalistiky a může nám to být jen líto. Hlavně těm, pro něž velký kus jejich života znamenala kulturní a vzdělanostní obohacení. Ale v dnešní době ani kultura, ani vzdělanost už nejsou prioritami, tak asi bude mizet i počet lidí, kteří budou vzpomínat na Jiřího Černého a celou generaci výborných hudebních publicistů. Je to škoda. Jiří Černý byl jenom jeden a já jsem rád, že jsem se s jeho tvorbou mohl ve svém životě potkat. V mnoha směrech byla pro mě určující,“ dodává Petr Žantovský.
Psali jsme:
Přidejte si PL do svých oblíbených zdrojů na Google Zprávy. Děkujeme.
autor: Jiří Hroník
