V roce 1950 vtrhla čínská armáda do Tibetu a zemi obsadila. Oficiálně vojáci osvobozovali Tibeťany od kapitalistického útlaku. Neobešlo se to bez ztrát na životech. Číňané do Tibetu přinesli nové technologie a zemi zmodernizovali, ale pokud se někomu nelíbila nadvláda čínských komunistů, měl smůlu. Odpůrci čínských komunistů končili často ve vězeních a na popravištích. Pokud lidé stáli více o svobodu než o modernizaci, se zlou se potázali. V roce 1959 vypuklo v Tibetu protičínské povstání, které bylo velmi krvavě potlačeno.   

Z tohoto úhlu pohledu je podle Vladimíra Pikory naprosto v pořádku, že se svět ozývá na obranu Tibetu. Problém prý je, že se spravedlivě rozhořčená veřejnost stejně spravedlivě nezastává třeba Katalánců ve Španělsku, kteří také jen touží po svobodě.

„Podporovat Tibet je populární. Možná by šlo mluvit přímo o módě. Dalajlama je pro mnohé něčím jako vzorem pravdy a lásky. O podpoře Tibetu a o jeho situaci jsme slyšeli mnoho. Naopak nějak nápadně málo se mluví o situaci v Katalánsku. A přitom mezi oběma zeměmi je mnoho paralel. Jistě, Katalánsko zažilo nesrovnatelně menší násilí. Ale přesto: Pamatujete si na říjnový krvavý zásah proti prostým Kataláncům? Žádali jediné. Chtěli svobodu a nezávislost na Španělsku. To je přesně to, co Čína Tibetu upírá, byť ještě mnohem razantnějšími prostředky. Ačkoliv tedy mnozí tvrdí, že Katalánsko nelze s Tibetem srovnávat kvůli odlišné kultuře a odlišné míře násilí, to klíčové je stále stejné: Jde o svobodu a nezávislost,“ zdůraznil Pikora.