Lidé, prezentující se jako „slušná společnost“, odmítají rasismus jako synonymum hlouposti. Ani ne tak proto, že ubližuje jiným, ale hlavně proto, že takový projev snižuje sociální status u dalších příslušníků „slušné společnosti“. Existuje však jedna výjimka. Skupina, u které je soustavné snižování a pomlouvání dovoleno, ba přímo podporováno.
Takovou skupinou je podle akademika Ondřeje Slačálka „Čecháček“ nebo též posměšně ironicky „slušný Čech“. „Ti se mohou stát věšákem na charakteristiky, které by, házeny na kteroukoli jinou skupinu (možná s výjimkou ‚Rusáků‘, vůči těm se také může skoro všechno), vyzněly jako nepřijatelné rasistické stereotypy,“ píše ve svém textu pro Revue Prostor.
Otevřeně tento paušální odpor propukl po volebním fiasku knížete – punkera. Kořeny však měl mnohem dříve. Už po roce 1990 podle autora mnozí lidé mimo Prahu nechápali, co je tak obdivuhodného na prezidentu Havlovi. Slačálek cituje z románu Nikdy nebylo líp Jaroslava Šerého: „Mimo Prahu ho před převratem nikdo neznal, a když jim ho pak média naservírovaly, nenáviděli ho od první chvíle, to mě šokovalo ještě dlouhý léta potom. Nebyl jsem žádnej velkej příznivec malýho tlučhuby, ale ten jasnej odsudek od mimopražskýho hlasu ulice mi dodnes vrtá hlavou.“
A takto si Václava Havla připomínají v Praze:
Fotogalerie: - Svíčka za Havla
Fotogalerie: - Havel 80
Fotogalerie: - Havlem proti Zemanovi
Jenže Havlovi se nedaly upřít určité objektivní zásluhy, a tak bylo možné označovat jeho odpůrce za „to horší Česko“. „Až odpor vůči tomu, kdo byl z mnoha stran vyhlašován za Havlova nástupce (a byl mu skutečně po řadu let kancléřem, podržtaškou a patrně i mentorem), umožnil vnímat celou situaci ještě trochu jinak,“ vrací se Slačálek k prezidentské volbě 2013.
Schwarzenbergova kampaň podle něj představovala čistokrevný výstřik bezobsažné nadřazenosti. „Hlavní tři označení, užívaná místo zdlouhavého jména, byla dostatečně jasná. Prezidentský kandidát byl Karel (my v Praze si s ním tykáme, vy ne), kníže (nabyl rozsáhlý majetek a respekt, aniž se o to jakkoli zasloužil, prostě ho zdědil, heč) a punker (rebel, ale jen tak trochu, hrou). Humor, s nímž byly tyto charakteristiky vyslovovány, jen přispíval k celkově arogantnímu vyznění: Nechápete, proč byste toho v zásadě jednoduchého a přisprostlého pána měli volit? My mu rozumíme. Liší se od vás, a právě to je jediný srozumitelný důvod, aby vás reprezentoval,“ popsal autor poselství této kampaně.
Když nebyl zvolen prezidentem, korunovali Schwarzenberga v Knihovně Václava Havla aspoň na „Krále Pravdy a lásky“.
Morální poselství této kampaně se stalo směšným už jen tím, že knížete „pásl“ Miroslav Kalousek, Slačálkovými slovy „velekněz politického mafiánství“. Zbylo z toho tak jen na odiv vystavované bohatství, moc a přízeň elit, které se proměnilo v kolektivní ponižování většiny české populace, která byla ve finále označena za „potomky nevolníků“.
A když tito „potomci nevolníků“ hodili do free a cool kampaně vidle, vedlo to ve zklamaných elitách k otevřené fobii z demokracie (ta přímá volba se nikdy neměla zavádět) anebo přímo z češství. Šťávu tento odpor dostává se slovem „Čecháček“.
„Čecháčkem má být malý člověk bez velkých obzorů; buran a člověk nízkého vkusu. Má jím být nostalgik po totalitě, slovy nápravců historie z výtvarně aktivistické skupiny Pode Bal: ‚Jsem českej srab, kterej čuměl, když nakládali židy, hajloval náckům, mával komoušům a pak chtěl jistotu desetinásobku.‘“
Slačálek připomíná esej Karla Kosíka z devadesátých let, nazvanou Čecháčkové a světáci. V ní známý levicový filozof upozorňuje, že dělení národa na Čechy a Čecháčky bylo oblíbenou figurou protektorátního ministra Emanuela Moravce. „Vždy byli vedle sebe Češi a Čecháčkové… A vždy bylo s národem zle, když Čecháčků bylo víc než Čechů. Čech myslí v rámci Evropy a dívá se do příštího století. Čecháček myslí jen v rozpětí svého městečka a dívá se jen na lapálie dneška,“ cituje z jeho projevu z roku 1940.
Podle Slačálka tak vzniká začarovaný kruh, protože elita stále více považuje za smysl svého působení strefovat se do vlastního národa, zatímco značná část veřejnosti se s každým dalším takovým útokem jen utvrzuje, že s těmito lidmi už nemá společnou řeč ani žádnou platformu.
„Tak jako potřebujeme lidi, kteří čelí útokům na Romy a nenávisti vůči muslimům, potřebujeme i zastánce ponižovaných a urážených ‚buranů‘. Nejen proto, že hrozí, že svůj pocit ponížení obrátí proti těm nejslabším. I proto, že jejich resentiment je oprávněný a že je nikdo nemá právo takto ponižovat,“ uzavírá svou úvahu Slačálek.
Podle něj dnes není projevem intelektuální odvahy vysmát se co nejdrsněji malému českému člověku, ale naopak objevení velikosti tohoto běžného Čecha, zakryté všemi možnými předsudky. Za příklad dává Jaroslava Haška a to, co dokázal v Dobrém vojáku Švejkovi.
Přidejte si PL do svých oblíbených zdrojů na Google Zprávy. Děkujeme.
autor: jav
