Na otázku, proč kandiduje do Senátu a zda to byl vůbec jeho nápad, Stehlík odpověděl, že ne. Kandidatura prý souvisí s jeho odchodem z armády: „V závěru loňského roku jsem končil po téměř třiceti letech v armádě a právě tehdy se mi ozval Miloš Vystrčil, pozvali si mě k sobě ještě s Jaroslavem Kuberou a tato nabídka padla od nich.“
Jako logické pokračování své kariéry Stehlík ale Senát nevidí. „Já jsem o politické dráze neuvažoval. Ještě před rokem jsem počítal s tím, že zůstanu v uniformě. Ale když jsem armádu opouštěl, někteří lidé mi říkali, že by byla škoda, kdybych některá témata opustil, a že v Senátu by byl můj hlas víc slyšet.“
Senát si vybral před Poslaneckou sněmovnou také údajně proto, že se mu líbí, jak se tam pracuje. Na Senátu mu prý vždy imponovala schopnost dohodnout se na zásadních věcech ve prospěch České republiky bez ohledu na stranickou příslušnost. „A já také vždy lidi hodnotím podle toho, co říkají, co dělají a co umějí, a ne podle jejich politické příslušnosti. Tak i proto právě Senát, který navíc podle mého názoru může výrazně přispět ke zkulturnění naší politické scény, a to my opravdu potřebujeme jako sůl.“ Domnívá se Stehlík.
V případě, že by uspěl, chtěl by se věnovat zejména sociální oblasti, péči o seniory a hendikepované. „Druhá je oblast vědy a vzdělávání, protože jsem původním vzděláním učitel. A v neposlední řadě jsou to pochopitelně oblasti bezpečnosti a zahraničních vztahů. Za své kariéry v armádě jsem navázal řadu zahraničních kontaktů, absolvoval mnoho, často velice složitých jednání na mezinárodní úrovni, takže si dovedu představit, že bych mohl být i v této oblasti svými zkušenostmi užitečný.“
Ve společnosti teď podle něj rezonují historická témata. Zmínil třeba případ mariánského sloupu. Podle Stehlíka často lidé věří legendám, ale skutečnost není podle něj černobílá. U některých lidí má pak pocit, že tato témata vytahují a překrucují schválně. „Sem patří i snaha některých lidí vykreslovat nás Čechy jako národ Švejků a kolaborantů, přestože to není pravda.“
Následovala otázka, čím to podle něj je, že Češi o svém národě takto uvažují. „Protože o tisících našich hrdinů vůbec nic nevědí. Přitom právě díky těm ‚bezejmenným‘ tady dnes jsme a mimo jiné i hovoříme česky. Po roce 1948 však byli hrdinové z našich dějin vymazáváni,“ řekl a dodal: „Často proto, že se v určitý okamžik svého života vymezili proti komunistické totalitě nebo jako příslušníci naší zahraniční armády přišli ze ‚špatné‘ světové strany – například naši letci z Velké Británie.“
„Obecně se dá říci, že nejen v Rusku, ale i u nás je velice lákavé otevírat některá historická témata, vnášet do nich polopravdy a nejrůznější spiklenecké teorie, a tím ovlivňovat veřejné mínění.“ Myslí si historik. Jako příklad uvedl sochu maršála Koněva na Praze 6. Do anexe Krymu si na ni podle něj nikdo nevzpomněl, ale od roku 2015 je to žhavé politické téma.
Dalším takovým tématem je podle Stehlíka třeba mnichovská dohoda: „Myslím, že s ním vyrovnáni nejsme. S jistou nadsázkou říkám, že v každé české hospodě najdete odborníka na tři věci: fotbal, hokej a Mnichov.“ To, že o tom neustále mluvíme, je podle něj důkazem, že je to pro nás bolestné.
Za určitých okolností, v případě, že jsme jako Češi odpustili Britům a Francouzům mnichovskou dohodu a Němcům zvěrstva za války, mohli bychom podle historika odpustit i Rusům za okupaci v roce 1968. Má to ale prý jeden háček. „Pokud má přijít odpuštění, musí mu předcházet pokání. A to bohužel u současného Ruska nevidím. V 90. letech sice zazněla slova omluvy, ale nyní se již opět hovoří o internacionální pomoci proti údajné kontrarevoluci, a dokonce bylo navrhováno, aby měli příslušníci intervenčních jednotek v Rusku status válečných veteránů,“ zlobil se Stehlík.
Psali jsme:
autor: AZy
