Konverzace začala extrémním případem ze školního prostředí. „Před lety jsem dělal posudek na osmáka. Kluk vzal židli a zezadu s ní udeřil učitelku, poranil jí páteř. Když se řešil jeho případ, tak otec pravil: Můj syn má právo hledat nové výrazové prostředky,“ vyprávěl profesor. A dodal, že důvod uvedený otcem, proč žák učitelku udeřil židlí byl: „Učitelka vyslovila názor, s kterým můj syn nesouhlasil.“ Zmíněný žák prý dostal jen napomenutí.

„Rodiče se, bohužel, zastanou dětí, a někdy se ředitel nezastane ve škole svých učitelů proti rodičům. Tady už to tedy není otázkou toho, na koho se můžu spolehnout, kdo se mě zastane, kdo za mnou stojí, o koho se mohu opřít. To už zde dnes není, všechno se dá shodit, vyřešit, vysvětlit, nesmyslně obhájit,“ posteskl si Kašparů. „Musely by přijít zákony, které by to řešily, hlavně u dospělých samozřejmě. Zákony to nějak řeší, ale podle mě se stále říká: Prevence, prevence, prevence, žádné tresty,“ dodal.

Kašparů pak zmínil obecný trend, že lidé už nevědí, co je pro děti dobré, a dal další příklad: „Byl jsem v nějaké kavárně nebo cukrárně, kde bylo velmi málo lidí – a u stolu seděla matka s asi pětiletým chlapcem. Chlapec se nudil. Nuda je u mladých lidí další problém. Je to hrozná věc. Mluvili o tom už Komenský i Hus, že by se mladí lidé neměli nudit, ale měli by mít zábavu, která nudu zahání. A ten pětiletý chlapec chodil v cukrárně stůl od stolu, bral cukřenky a vysypával je na zem. Přiběhla servírka a říkala: Tohle nesmíš dělat, to se nesmí vysypávat. A matka řekla: On byl doma poučen, že cukr je bílý jed, takže zde chrání vaše zákazníky.“