Nejde jen o samotné květnové výročí, což byl jen, jakkoli ohromně významný, konec jedné dějinné periody a peripetie, ale také memento cesty od zrady Československa ze strany jeho tzv. západních „spojenců“ k jeho osvobození. Cesty, která byla dlouhá a na níž stojí mnohem více milníků a podrazů než je jen – už jen občas – vzpomínaná Mnichovská konference.
Ta totiž byla jen vyvrcholením jedné zrádné etapy, a zároveň jakýmsi jejím poločasem, před ne tak časově vzdálenými dalšími konferencemi tzv. velmocí, které na naší republiku měly stejně, ne-li více, fatální dopady.
Koneckonců, jsme i dnes svědky obdobné série kombinace poručnictví a podrazů, vydávaných za strategické spojenectví. I aktéři jsou stejní jako tehdy: Německo, Francie, Británie, Itálie, USA, Turecko…Mějme to na paměti.
Jak již bylo naznačeno, v současné době, kterou můžeme charakterizovat také jako období snahy o přepisování dějin a výsledků 2. světové války, je připomínání historických faktů obzvláště důležité.
Období 2. světové války, včetně období jí předcházejícího a následujícího, můžeme obecně hodnotit z mnoha hledisek, já tentokrát pro tuto příležitost nabízím pohled prizmatem toho, jakým způsobem v tomto dějinném období rozhodovaly o osudu ČSR tehdejší západní mocnosti (bez toho, že by je vůbec nějak zajímal názor Čechoslováků).
Naši „spojenci“ totiž vždycky jednali o nás, bez nás, ve svůj prospěch, ale výhradně na náš účet! Jakkoliv se to snaží současná usilovná propaganda zamlžit, pravdou je, že vždycky tomu tak bylo. Připomeňme si proto ty nejdůležitější momenty období 2. světové války, doby ji předcházející – i těsně po ní následující:
Československo, jako nově vzniklý stát, mělo trvale napjaté vztahy se všemi – značně nepřátelskými – sousedy i jejich národnostními menšinami a spolky uvnitř ČSR.
Dědictvím sotva padlého Rakouska-Uherska bylo mj. i to, že jeho národnostně promíchané obyvatelstvo zůstalo do velké míry bydlet právě na území Československa – a jeho loajalita k němu byla více než diskutabilní. Spíše šlo o víceméně otevřené nepřátelství.
od jejího vzniku, nikoli až po nástupu a pod vlivem Hitlera, jak je nám dnes často předkládáno.
Povstání v jimi obývaném pohraničí vypuklo ihned koncem roku 1918 – následovala snaha
o odtržení těchto území korunovaná vyhlášením několika samostatných německých „států“, která musela být vojensky potlačena.
Československo-maďarská válka v letech 1918-1919 (kde na naší, československé, straně bojovali poprvé, a nikoli naposled, i Rumuni) také vztahy s Maďary významně zhoršila. Československo muselo své nové hranice hájit i proti Polsku, a to zejména v roce 1919, kdy proběhla tzv. sedmidenní válka o Těšínsko, a kdy Československo muselo vítězný postup zastavit až na tvrdý nátlak Francie a Británie.
V této souvislosti doplňme i polskou diplomatickou „obratnost“, kdy si v roce 1934 Polsko dojednalo smlouvu o neútočení s Německem (tzv. pakt Pilsudski-Hitler)
V kritickém roce 1938 značnou část mobilizovaných vojáků československé armády tvořili právě příslušníci národnostních menšin, Němci, Maďaři, Poláci a další. Z toho důvodu i skutečná síla a především morálka československé armády (a nerad to říkám, protože můj otec, veliký vlastenec, byl předválečný důstojník československé armády) tím byla oslabena. O to více jsme se spolehli na spojenecké smlouvy s Francií a Anglií, což se ukázalo jako zcela naivní a politicky nesprávné.
Fotogalerie: - Oslavy konce války
Mnichovská smlouva
Situace začala být značně kritickou počátkem roku 1938, kdy vedle známých Henleinových sudetských Němců a jejich bojůvek, ordnerů, vznikl i tzv. Svaz Poláků v Československu, který si opět kladl požadavky stran rozsáhlé autonomie Těšínska.
V Mnichově 30. 9. 1938 Francie a Velká Británie shodně zapomněly na smlouvy a dohody o přátelství a pomoci, které uzavřely s vládou ČSR a nejenom, že Hitlerovi slíbily, že nezasáhnou vojensky, ale navíc společně s ním přinutily československou vládu k odstoupení pohraničních oblastí, tzv. Sudet. Tím efektivně zbavily Československo poslední možnosti jakékoliv smysluplné obrany.
Po podepsání Mnichovské dohody, 30. září 1938, zaslalo Polsko ultimátum československé vládě o vydání požadovaných oblastí Těšínska. Následně již počátkem října 1938 začala polská armáda obsazovat sporná území a anektovala východní část československého Těšínska – území okresů Fryštát a Český Těšín, i několik obcí z okresu Frýdek.
Za pozornost stojí i aktivity různých národnostně menšinových spolků v ČSR, které v té době rovněž úspěšně rozvracely odhodlání národa k obraně. Spojenci zarytě mlčeli i k porušení Mnichovské dohody samotným Hitlerem, ke kterému došlo 15. 3. 1939 okupací zbytku Československa a jeho rozdělením na Protektorát Čechy a Morava, a samostatné, s Německem kolaborující, Slovensko.
Přepadením Polska 1. září 1939 zahájilo Německo 2. světovou válku v Evropě, která trvala
6 let a stála Československo 350.000 povražděných, umučených a padlých občanů.
Fotogalerie: - KSČM slavila konec války
Teheránská konference
V Teheránu 28. 11. 1943 se odehrála první konference tří hlav nejsilnějších tehdejších mocností tzv. protihitlerovské koalice (SSSR, USA, Velká Británie), která kromě dohody o otevření druhé fronty také položila základy pozdějšímu rozdělení světa a zejména Evropy. Tato konference se odehrála po bitvě u Kurska (v červenci 1943) a probíhala v době, kdy již Němci začali ustupovat na západ a výsledek 2. světové války začal být dosti jasný. Z toho vyplynula až ne tolik překvapující ochota Západu otevřít druhou frontu invazí do Evropy přes Francii a Itálii. Současně ale ukázala, jak pramálo našim „spojencům“ záleželo na střední Evropě, která dosud trpěla pod německou okupací a nadvládou, dokud Němci vítězili na východě. Přiznejme si pravdu: nebýt vítězství u Kurska a začátku postupu Sovětů na západ, pes by po nás (ve střední Evropě) ani neštěkl. Když ale už bylo možné dokonce odhadnout, kdy asi Sověti dorazí ke kanálu La Manche, věci se najednou začaly hýbat i u „spojenců“ na západě.
Jaltská konference
Ta proběhla mezi 4. a 11. únorem 1945. Stanovila rozdělení poraženého Německa do 4 zón, každou pod správou jedné z vítězných mocností (ke kterým přibyla ještě Francie). Rozhodla také o válečných reparacích, které nám Německo dosud dluží. Jaltská konference také stanovila demarkační linii pohybu a setkání spojeneckých armád. Rozdělila zájmové oblasti Evropy mezi hlavní mocnosti (SSSR, USA, VB a Francii).
Dopad tohoto rozdělení byl mocnostmi dodržován dlouho a měl markantní efekt na nečinnost Západu např. při Maďarské krizi v roce 1956 stejně jako i v roce 1968 v ČSSR. Tehdy Maďary i nás Západ opět nechal našemu osudu (ostatně jako vždycky, proč by se angažoval, když by z toho nic neměl mít).
Jaltská konference řešila mj. i návrat válečných uprchlíků do vlasti. Tím umožnila, bohužel,
i násilnou repatriaci Rusů, šlechticů a bělogvardějců, uprchlých do tehdejšího Československa během občanské války v Rusku po nástupu bolševiků k moci a zajatých vlasovců do Sovětského svazu. Tato repatriace pro mnohé z nich skončila bolestivou smrtí v gulagu. Byla provedená sovětskou tajnou službou NKVD (tedy nikoliv armádou) krátce po konci války.
Fotogalerie: - Ostrava slavila osvobození
Postupimská konference
Konference v zámečku Cecilienhof probíhala od 17. července do 2. srpna 1945 a řešila primárně poválečné uspořádání v Evropě, denacifikaci, demilitarizaci a dekartelizaci Německa. Rozhodla mj. o odsunu Němců z Československa. Rozhodla také o uspořádání „demokratických“ voleb v osvobozených zemích. Stalin tehdy dobře věděl, že vděčné země, osvobozené Rudou armádou, budou volit většinou komunisty.
Osud poválečného Československa zpečetila neformální dohoda Churchill – Stalin o výměně sovětského vlivu na Balkáně za volné ruce ve zbytku střední Evropy. Britům šlo především
o to, aby nikdo neměl šanci ohrozit provoz v Suezském průplavu. Tak nás vyhandlovali Sovětům za Řecko.
Jako už po kolikáté, opět o nás, bez nás, cizí zisk na náš účet! Kupodivu to byli vždy naši západní „spojenci“, kteří nás bezostyšně zašantročili, kdykoliv a komukoliv když se jim to zrovna hodilo, bez toho, že by se nás ptali.
O čem se také moc nemluví, je fakt, že Československo jako jediný stát na straně vítězných válečných mocností přišlo po válce bez náhrady o kus svého území (Zakarpatskou Ukrajinu resp. tehdejší Podkarpatskou Rus). O dosud nesplacených válečných reparacích (cca 15 bil. Kč) si ani současná vláda premiéra Babiše netroufne Německu ani špitnout.
Fotogalerie: - Oslavy Osvobození v Brně
Období před 2. světovou válkou, během ní i (nejen) těsně po ni bylo tedy pro Československo velice složité, plné utrpení a strádání pro naše občany. Je proto velmi důležité si všechny tyto dějinné peripetie připomínat právě nyní, kdy historie najednou dostává nový kabát z nové propagandy a ulraliberální ideologie.
To hlavní poučení z české moderní historie, zbavené ideologického hávu, je evidentní – nespoléhat se na nejisté a proměnlivé spojenecké závazky, uvědomit si, že státy, natož velmoci, nemají přátele, ale pouze (své vlastní) zájmy. I poslední zkušenosti z koronavirové pandemie ukazují opět známou pravdu, že když jde do tuhého, i státy se starají především samy o sebe. Je naprosto neodpustitelným hazardem odevzdávat svoji státní suverenitu a kompetence jiným subjektům. Je nezbytné počítat s tím, že pomocnou ruku najdeme jen na vlastním rameni. Musíme opět začít pracně budovat svoji samostatnost a soběstačnost. Připravovat se systémově na řešení krizových situací. V zájmu zdárného přežití národa a jeho příslušníků tuto samostatnost tvrdě bránit. Pomoc zvenčí přijde, jako obvykle, až ji už tak nutně potřebovat nebudeme!
Protože, jak říkal už Jan Žižka ve slavné Vávrově husitské trilogii: „Bůh nám pomůže, když my sami sobě pomůžeme!“
Autorem textu je poslanec Jiří Kobza (SPD)
Psali jsme:
Přidejte si PL do svých oblíbených zdrojů na Google Zprávy. Děkujeme.
autor: .
