Letos máme již 56. výročí od invaze vojsk Varšavské smlouvy. Čeká nás kolotoč pravidelných akcí, proslovů, vzpomínek. A samozřejmě snah toto výročí co nejvíce spojit a naroubovat na válku na Ukrajině. Co jsem ale zatím nezaznamenal, že by se při tomto výročí někdy řešilo, je, jakou měla invaze zásluhu. Totiž že v Česku zdiskreditovala komunistický idealismus. Bez invaze v roce 1968 by nikdy nemohlo dojít k sametové revoluci v roce 1989.

Reformy v období pražského jara byly nepochybně idealistické. A zároveň se prosazovaly systémově, v rámci komunistické strany. Vedoucí úlohu KSČ nikdo nezpochybňoval. I přesto byly takové reformy Moskvou tvrdě potlačeny a stranu ideologicky ovládli aktéři revoluce v roce 1948.

Což byl celkem jasný signál. Pokud chce někdo něco měnit, tak ne skrze komunistickou stranu. Pokud před invazí někdo vstupoval do strany, mohl tvrdit, že se snaží něco změnit. Po invazi a v období normalizace už to možné nebylo, i výmluva o „změkčování zevnitř“ neobstojí. Kdo vstupoval do KSČ potom, dělal to z různých důvodů. Aby měl klid, aby zajistil budoucnost pro své děti, aby měl moc, kvůli nátlaku, z prospěchářství.