„Lidé prý plakali štěstím a říkali si, že je konečně naším panovníkem Čech a že nás Pán Bůh vysvobodil z moci německých králů, kteří nám Čechům nepřinášeli nic dobrého. Alespoň tak se to píše v dobových letopisech. Jde, myslím, o důkaz, že nacionalismus fungoval už tenkrát, byť se to občas vehementně popírá,“ podotýká historický publicista Zdeněk Čech. Tentokrát mluví o zvolení Jiřího z Poděbrad českým králem na Staroměstské radnici v Praze, od něhož uteklo už pět set šedesát let.

Konec husitských válek

V závěru husitských válek patří klíčové místo datu třicátého května 1434, tedy bitvě u Lipan, ale boje pokračovaly i po ní. Lipanské bitvy, v níž katolíci a umírnění husité porazili polní vojska sirotčího a táborského svazu, se na straně vítězů zúčastnil i teprve čtrnáctiletý Jiří z Poděbrad ze starého panského rodu. „Bylo to vítězství realismu nad radikály, kteří chtěli za každou cenu bojovat dál, už jen proto, že důležitým zdrojem příjmů sirotků i táborů byly úspěšné války. Pro fungování země by to však byla pohroma,“ připomíná Čech.

Historický publicista Zdeněk Čech.

Podle něj byla husitská doba po vojenské stránce excelentní, provázelo ji mnoho vítězství a porážek jen pomálu. Ostatně ani Lipany, jak už řečeno, neznamenaly žádný neúspěch sil dobra. Šlo o zlomení moci polních vojsk, nikoli o tragédii husitství jako takového. Nicméně země zmítaná dlouhodobou válkou vypadá nakonec vždycky jako „katastrofická krajina“ a hospodářsky se pak dost dlouho dává dohromady...

„Tvrdí se, že na závěr patnáctého století se začaly formovat silné národní státy. Španělsko, Francie a Anglie poté, co přestála smršť válek růží. Ve čtrnáctém století měly k vidině mohutného státu našlápnuto i Země Koruny české, ale ztratily svou sílu v nekonečných bojích století patnáctého. Války vzaly zemi nejenom politickou a hospodářskou moc, ale také skoro polovinu obyvatelstva. Království české se na základě kompaktát – dohod mezi Čechy pod obojí a basilejským koncilem - pasovalo na zemi dvojího lidu, katolického i kališnického, ovšem velká část zahraničí je stále brala jako vlast kacířů. Až mnohem později si Evropa uvědomila, že Češi byli vlastně předvojem reformace,“ dodává Zdeněk Čech.