Druhý český prezident Václav Klaus publikoval na webu svého institutu další ze svých občasných „Zápisků z cest“. Tentokrát je zvláštní v tom, že na lodi, kterou se plavil kolem britských ostrovů, měl prý více času, takže své postřehy doplňoval nadčasovějšími úvahami.
Václav Klaus si například všiml, že velké nadnárodní firmy jsou posedlé prosazováním multikulturalismu, usilují o co národnostně nejroztříštěnější týmy a pod značkou „diverzity“ se tím pak chlubí (což doplnil výčtem národností, které ho během jediného dne obsluhovaly).
Podle Klause je to „záměr kosmopolitů, jak co nejvíce zlikvidovat hranice mezi státy a národy“. Tihle lidé prý skutečně věří, že se všichni lidé na světě přes všechny rozdíly mohou mít rádi. „Já samozřejmě také mohu mít rád třeba Junckera, ale asi jenom tak, jako měl hrdina Orwellova 1984 Winston Smith nakonec rád svého komisaře O´Briena,“ dodal sarkasticky.
Další zážitek z cesty měl v malém skotském městečku Greenock, kde loď zastavila na jednu ze zastávek. Výprava odjela autobusem do Glasgow, Klause prý ale více zajímalo toto zapadlé městečko u moře.
Dojem ze skotského venkova mimo velká města je podle Klause „naprosto deprimující“. „Tady se čas zastavil a nikam nemíří. Nedovedu si představit, jakou motivaci tito lidé museli mít, když v referendu volili, zde LEAVE nebo REMAIN. Nevím, co mohli očekávat od toho či onoho výsledku,“ zamýšlí se.
Kromě toho je při sledování dění ze světa Klaus odkázán na televizní zpravodajství, které podle něj rozhodně není povzbudivé. Během plavby viděl například předvolební debatu amerických příznivců Demokratické strany, kde byl jeden z kandidátů vypískán za větu „socialismus není řešení“. Viděl též zpravodajství o pátečních protestech následovníků švédské školačky Gréty.
A do třetice viděl v televizi zprávy z domova, a ty jej rovněž nepotěšily. V průběhu zápisků se o nich zmiňuje několikrát. „Zprávy o pražském pokusu o majdan, které ke mně na dálku doléhaly, také nejsou příliš povzbudivé,“ poznamenal si jednou.
Jindy se mu téma pražských demonstrací vynořilo, když si četl knihu maďarského spisovatele Sándora Máraie. Konkrétně pasáž, ve které popisuje den, kdy Hitler zaútočil na Rakousko.
„Začíná větou: ‚Chtěl jsem mlčet. Pak mne však oslovil čas a já zjistil, že mlčet je nemožné.‘ To je mimořádně inspirující věta. Má teď člověk mlčet při pokusech o majdan na Václavském náměstí? Děsí mne hlasy těch, kteří říkají, že to ještě není tak hrozné. Nemohu akceptovat tento lehkovážný pohled – možná, že to z lodi vidím špatně. Ale to si Márai mohl myslet také, když se procházel ono ráno po budapešťské Rybářské baště a uctivě zdravil podobně tiše se procházející zmatené chodce,“ popisuje svůj vztah k protestům.
Psali jsme:
Jste politik? Zveřejněte bez redakčních úprav vše, co chcete. Zaregistrujte se ZDE.
Jste čtenář a chcete komunikovat se svými zastupiteli? Zaregistrujte se ZDE.
