Frédéric Bastiat v eseji popisuje, jak zuřil Dobroděj Sedláček, když jeho syn rozbil okno. Popisuje hlouček přihlížejících, kteří utěšují majitele, že „vše zlé je k něčemu dobré“, a otázkou, „z čeho by žili sklenáři, kdyby nikdo nikdy nerozbil žádné okno“.

Boření a ničení starých věcí a budování nových stejně jako ochranářství a obchodní války považuje podle Schmarcze i dnes mnoho lidí za způsob, jak podpořit domácí průmysl. Bastiat prý zmiňuje věhlasného politika, který přesně vypočítal, kolik by získaly firmy stavbou domů, kdyby vyhořela Paříž, a jak by to zvýšilo blahobyt.

V příběhu s rozbitým oknem však nevystupují lidé, kteří „jsou vidět“. Je tu ještě třetí, který vidět není – švec, u něhož by si Sedláček dal spravit boty, kdyby nemusel platit novou okenní tabuli. Ten utrpí ztrátu v důsledku toho, že uličník rozbil okno. Takže nula od nuly pojde. „Ve skutečnosti je bilance záporná, protože občan Sedláček, místo aby měl jak okno, tak spravené boty, má jen jedno z toho,“ vysvětluje komentátor.