Má Střední Evropa sílu k svrchovanosti?

Touto otázkou můžeme odstartovat zamyšlení nad novou knížkou českých a slovenských esejí nazvanou jednoduše „Svrchovanost-Zvrchovanosť“, kterou pokládám za nejvýznamnější politologickou publikací tohoto roku. Bude těch otázek víc, protože knížka je tematicky štědrá a ideologicky široká, jak taky naznačuje drobný podtitulek „zprava i zleva“. Přispěl do ní tucet politologů, sociologů, antropologů a ekonomů, jejichž škála ideové a politické příslušnosti sahá od katolického konzervatismu Michala Semína a Jána Čarnogurského po levicový demokratický socialismus Jana Kellera a Ilony Švihlíkové, s klasicky liberálním sociologem Petrem Hamplem a konzervativním antropologem Ivo Budilem mezi nimi. Zredigoval je bývalý diplomat, dnes profesor mezinárodních vztahů Petr Drulák. Rozebírat všechny jejich eseje by vydalo na další knížku, tak se soustředím jen na několik hlavních témat, která je tmelí do společného díla.

Její význam pro mě osobně spočívá mimo jiné i v tom, že navazuje (ať už vědomě či nevědomě) na moje přesvědčení vyslovené před šesti lety v knížce „Poslední naděje civilizace“, že na Střední Evropě možná závisí samotné přežití západní civilizace. Toto přesvědčení, v české publicistice do té doby nepřítomné, jsem sdílel s maďarským premiérem Viktorem Orbánem, jehož tehdejší churchillovsky spasitelské projevy knížka citovala. Že Orbán na ideji středoevropské záchrany západní civilizace stále trvá, potvrdil na nedávné budapešťské konferenci konzervativních politiků slovy „my konzervativci musíme dobýt Brusel a Washington“.

Na Střední Evropě toto břímě – nebo povinnost – spočívá proto, že má ještě v paměti na vlastní kůži prožité dvě totality, které ji vybavují schopností vnímat včas postupné nastolování další totality, nevnímané západnějšími národy, které si neprožily tu druhou a náměsíčně klopýtají do třetí.

Západní civilizace, k níž se Střední Evropa v roce 1989 nadšeně vrátila, se od té doby změnila v něco iracionálně jiného a hrozivě povědomého, co Středoevropané začínají naplno vnímat teprve se zpožděním, až když to začíná prosakovat k nim domů. Procitání z euforie onoho růžového snu o návratu svobody bolí.