Na pultech knihkupectví se objevila kniha Jitky Vodňanské Voda, která hoří. Memoáry psychoanalytičky, pracující v Praze u Apolináře ale nabývají zcela mimořádných rozměrů v pasážích, kde Vodňanská otevřeně líčí svůj vztah s Václavem Havlem. Jeho milenkou měla být od Havlova návratu z vězení v roce 1983 a se střídavou intenzitou se s ním vídat až do roku 1997, kdy ji od prezidenta zcela odstřihla jeho nová manželka Dagmar.

S Václavem Havlem Jitka Vodňanská vztah navázala prakticky hned po jeho návratu z vězení v roce 1983. V té době byla již rok rozvedená s básníkem Janem Vodňanským a Havel, ke kterému se dostala přes přátelství s jeho bratrem Ivanem, se tehdy učil znovu žít na svobodě.

Vodňanská v knize, vydané nakladatelstvím Torst, detailně popisuje a dokumentuje jejich vztah, od momentů intimních, přes bizarní (třeba jak Václav Havel jednou při cestě přes Barrandov vyprávěl na celý autobus co všechno tam jeho rodině patřilo), až po lidsky tak trochu děsivé. V nich budoucí prezident sepisuje týdenní jídelníčky jako otec Šebek ve filmu Pelíšky, nebo své přítelkyni takřka na minutu naplánuje den (včetně přesného určení, kam má složit své věci).

Jak Vodňanská píše, jejich vztah vlastně nikdy oficiálně neskončil. Bylo v něm ale mnoho nejrůznějších zápletek a zvratů. V jedné chvíli se Václav Havel rozhoduje rozvést s manželkou Olgou, ale pak od toho ustoupí, jindy si Vodňanská poznamená do deníku „Nový rok zahájen s Václavem. Protože Olga protestuje, V. zůstává najust u mě“.

Fotogalerie: - Magický Havel

Jednu typickou peripetii na konci června 1988 odstartoval dopis dramatika:

„Měl jsem různé vážné, ba i dramatické debaty s Olgou, občas to byly až hádky, vše se točilo kolem toho, že se souží kvůli našemu něžnému přátelství a že už dál nemůže v téhle situaci žít. Prý by jí vůbec nevadilo, kdybych k tobě jezdil, na jak dlouho bych chtěl, a kdybys ty jezdila k nám, pokud by mezi námi bylo skutečně jen přátelství. Snad by jí ani nějaké to chození nevadilo, kdybych já tomu tak nepodléhal a nechoval se tak nemožně, čímž bylo myšleno různé zoufání si a žárlení, atd., jímž byla z mé strany provázena poslední zima. Dala mi ultimátum: že když budu trávit nějaký kus prázdnin s tebou, v září se se mnou rozvede,“ píše Václav Havel.

A pak pokračuje: „Uvažoval jsem samozřejmě o tom, že nebudu žádné ultimatum přijímat a pojedu si, kam chci, děj se co děj. Ale posléze jsem zjistil, jak se ostatně dalo čekat, že na takový zásadní postoj nemám. Ona to totiž tentokrát myslí už vážně a já jsem taková zříceninka, která touží jen po tom mít klid a nemít komplikace, takže si neumím představit, že bych podstupoval nějaké rozvody a s tím spojená dusna“.

Pak připouští, že může vypadat jako srab pod pantoflem, „protože to je v jistém smyslu pravda“. V dalším odstavci ale „podpantoflák“ otevřeně přiznává, že manželku Olgu donutil, aby se rozešla se svým přítelem, hercem Janem Kašparem, se kterým se sblížila v době, kdy byl Václav Havel ve vězení. A vše uzavírá, že nevidí důvod k rozvodu i pro to, že „náš vztah už není tak intenzivní“.

Následuje několik dalších dopisů, z nichž v jednom stojí: „Asi před třemi dny jsem kdesi v hlubinách svého hoře namluvil dvě kazety pro tebe a poslal ti je. Myslím, s odstupem tří dnů, že by bylo nejlepší, kdybys to neposlouchala a nahrála si na to muziku. Já to namluvil (samozřejmě trochu ožralej) spíš kvůli sobě než kvůli tobě, potřeboval jsem se prostě vykecat“.

O měsíc později posílá Vodňanské dopis psaný na etapy. „Trochu jsem se ožral, pak jsem si zdříml a pak jsem se vzbudil s myšlenkou na tebe,“ líčil. Následně rozjímal, co k ní právě cítí. A pak připsal: „Situace o dvě hodiny později - před spaním - po dvou pivech a dvou rohypnolech: jsem vyrovnán a mám rád všechny lidi“. A uzavřel, že pokud mu tento stav mysli vydrží, přestane „čumět do stropu“ a začne psát svou novou hru.

A v nedatovaném pozdějším dopise se vypisuje, že „Kotvou jsem pro kdekoho - jenomže sám žádnou kotvu nemám“ a lituje, že bral její oddanost jako samozřejmost a zapomněl, že si ji musí zasloužit.

Promiň, jde sem Dáša

V průběhu roku 1989 se jejich vztah, jak Vodňanská přiznává, proměňuje díky tomu, že už o Havla nebojuje jen s manželkou Olgou, ale také se „suitou“, která ho tlačí do politické aktivity. Už na uvítacím večírku po Havlově posledním propuštění z vězení v květnu 1989 si prý všimla, že se kolem budoucího prezidenta pohybuje „najednou úzkostný Žanťák“, který jí pak vysvětluje, že „Václav už není to, co býval“. „Najednou si na něj dělal jakési kontrolní právo. Václav si dělá legraci z jeho důležitosti,“ líčí Vodňanská. Michael Žantovský (dnes hlavní strážce odkazu Václava Havla, ředitel jeho knihovny a autor „oficiálního“ Havlova životopisu) byl v té době pražským dopisovatelem agentury Reuters.

Na začátku června si do deníku o Havlovi poznamenává: „Je moudrý, je přemejšlivý. Ale teď je tvrdý. Má národ! A taky Olgu“.

Ačkoliv se celý rok setkávají, má psychoanalytička pocit, že se jí její milenec stále vzdaluje.

14.11.1989 odjíždějí na chalupu na Hrádečku, kde slaví Vodňanské narozeniny. 18.11. se Václav Havel rychle vrací do Prahy a staví se do čela revolučního dění. „Václav je jinde. S jinými. Už tam nepatřím,“ poznamená si jeho přítelkyně.

Poznámky z revolučního dění jsou spíše kusé, lze z nich vyčíst například: „20.12.1989. S Tomášem Halíkem. Dostane kostel sv. Salvátora“. A 29.12. jí prý Václav Havel zatelefonoval: „Jiti, tak já jdu do své nové práce“.

V následujících dnech a letech už jsou poznámky spíše telegrafické. „6.2.1990 - V. mi v noci volá po setkání s dalajlámou ze sauny a z cachtání se v Husákově bazénu“. I v době, kdy byl prezidentem, se prý občas scházeli. Líčí, jak s ním byla v Lánech. A jak prezident s ochrankou jezdil k ní na pražské sídliště.

Olga Havlová Vodňanskou po roce 1990 přizvala k práci pro svůj Výbor dobré vůle a byla s ní v kontaktu až do své smrti v roce 1996. V následujících dnech a týdnech se Vodňanská opět sbližuje s prezidentem, po smrti manželky pochopitelně totálně dezorientovaným. V té době ji prý velmi přemlouval, aby vstoupila do politiky a kandidovala do Senátu…

V té době také prý tvořila určitou „zpětnou vazbu“, která prezidentovi připomínkovala jeho kroky. Spolu s Vodňanskou se na tom podílel i její dávný kolega od Apolináře Tomáš Halík…

A pak v srpnu 1996 jedno setkání Václav Havel ukončí po telefonátu s Dagmar Veškrnovou slovy: „Promiň, raději odjeď. Ona je taková hysterická. Mohla by přijet a ztropit tady scénu“. „A ty Václav neměl k smrti rád,“ dodává Vodňanská. Další poznámka ze 4.9. prozrazuje, že se s Tomášem Halíkem radila, jak prezidenta varovat před tím, že na Veškrnové začíná být závislý.

Na konci roku Havel skončil v nemocnici, kde jej střežila Dagmar Veškrnová a Vodňanská se k němu nedostala. Zavolal jí až poté, co si herečku 4. ledna 1997 vzal. V následujících letech se prý vídali jen zřídka a letmo, setkání často končila prezidentovou větou „promiň, jde sem Dáša“.

„Daň z vichřice...“

Z celého příběhu vzájemného vztahu ovšem výrazně vyčnívá jeden moment.

V polovině dubna roku 1984 Jitka Vodňanská zjistila, že je těhotná. Překvapila ji reakce Olgy Havlové, která prý byla laskavá a nabídla jako řešení „komunu“, tedy život ve třech. „Olga mě pozvala na Hrádeček... Je to křeč. Zklamalo mě nenadšené přijmutí zprávy Václavem, či spíše nevěřící,“ popisuje další průběh.

O týden později žádá o interrupci.

Václav Havel se v dopise z Hrádečku, který je v knize citován, přimluvil za potrat jako za „řešení rozumné a nejschůdnější, byť jakási nedobrá příchuť v puse po tom asi nám oběma zůstane. Jenomže já skutečně nemám právo svou chuť mít syna Vašíčka (beztak by to byla jistě holka) nadřadit všemu ostatnímu, tj. reálnému zhodnocení situace“. Následně jí vysvětluje, že nemůže přijet do Prahy před interrupční komisi, protože na chalupě zrovna bude mít řemeslníky a zalituje toho, že tím možná přijde o „nápad na jednoaktovku“.

Těhotenství své milenky v dopise básnicky popsal jako „daň z vichřice“ a nabádal ji, aby to „brala sportovně“. „Uvědom si, že příroda, Pánbůh a Bytí nedělají věci jednoznačně a srozumitelně smysluplné, ale že mají i své rozmary, nástrahy, že líčí rozmanité mazané zkoušky (jejichž smysl můžeme pochopit po deseti letech, nebo taky nikdy), že dramatická tajemná a strhující krása světa netkvé pouze ve VÝZNAMECH, ale také v EXPRESIVITĚ (viz Ruyer), k níž náleží neúčelnosti, omyly, zrůdnosti, úchylky, žerty, patvary, bludné stezky, atd.“.

Vodňanská se později ve svém deníku přiznává, že kdyby otec jejího dítěte jásal, nejspíš by o interrupci nepožádala.

A pouhých pět měsíců poté jí měl říct: „Kdybych neměl Olgu, požádal bych tě o ruku“.

Jste politik? Zveřejněte bez redakčních úprav vše, co chcete. Zaregistrujte se ZDE.
Jste čtenář a chcete komunikovat se svými zastupiteli? Zaregistrujte se ZDE.