Do voleb zbývá sto dní. Kdo podle vás bude příštím premiérem?Anketa
„Dovedu tuto zemi ke svobodným volbám,“ slíbil Václav Havel hned v prosinci 1989 po volbě prezidentem. A hned poté se volby skutečně začaly připravovat. Na jejich podobu měla zásadní vliv skupina právníků Občanského fóra kolem Pavla Rychetského a Zdeňka Jičínského. Volilo se totiž do obou komor Federálního shromáždění (československý parlament se dělil na Sněmovnu lidu a Sněmovnu národů, kde bylo zastoupeno Česko a Slovensko přesně napůl) a ještě do České i Slovenské národní rady, parlamentů republik. Volby se konaly 8. a 9. června 1990 v klasickém „českém“ formátu od pátečních 14 hodin do sobotních 14.
K volbám dorazilo dnes nepředstavitelných téměř 97 procent voličů a je třeba dodat, že volby byly tehdejším obyvatelstvem přijímány s nefalšovaným nadšením a nadějí pro budoucnost.
Zásadní otázkou bylo, kdo v těch svobodných volbách vlastně bude kandidovat. Ještě několik měsíců před volbami bylo povoleno jen několik stran, sdružených do „Národní fronty“. V listopadu 1989 se daly dohromady Občanské fórum a na Slovensku Veřejnost proti násilí jako zástupci protestujících a během několika týdnů vytvořily struktury zhruba připomínající politickou stranu. A to bylo téměř všechno.
Během pár týdnů do voleb vzniklo množství malých stran. Činnost obnovila třeba sociální demokracie, během několika měsíců vznikla řada menších stran, často se značně kuriózním pozadím. A tomu samozřejmě odpovídaly jejich šance uspět proti profesionálním štábům.
A o poslanecké mandáty se ucházela i Komunistická strana, totální hegemon předcházejících čtyřiceti pěti let. Ohledně její pozice probíhaly spory prakticky celý půlrok mezi Listopadem a volbami. Někteří požadovali, aby tato strana byla zakázána či maximálně omezena, jiní vyznávali zásadu, že „nejsme jako oni“.
V boji za eliminaci KSČ se nejvíce proslavili tři lidé: Petr Cibulka na brněnské radnici, dělnický předák z ČKD Milan Kondr (pozdější pražský primátor a senátor za ODS), který neúspěšně požadoval zkonfiskovat KSČ veškerý majetek, a nakonec pražský státní zástupce Tomáš Sokol (dnes známý advokát), který přišel s právní konstrukcí, že by se komunistické straně měla zakázat politická činnost podle paragrafu trestního zákona o „podpoře a propagaci fašismu a podobného hnutí“, protože komunismus je podle něj hnutí podobné fašismu.
Nakonec se však komunisté voleb zúčastnili. Politolog Lubomír Kopeček v knize o české politice 90. let připomíná moment z kampaně, kdy byl lídr kandidátky KSČ Ladislav Adamec na mítinku ve Valašském Meziříčí horkokrevnými Valachy napaden nejprve verbálně, a pak jeho auto i fyzicky.
Za hlavního favorita bylo průzkumy od počátku považováno Občanské fórum. Revoluční hnutí, které zastupovali všichni reformní ministři a řada kooptovaných poslanců, skutečně bylo hlavním nositelem změn.
Hlavním problémem „fóra“ bylo jeho názorové rozkročení, které vedlo od výše zmíněného Petra Cibulky až k Petru Uhlovi, který svou disidentskou činnost provozoval pod hlavičkou Hnutí revoluční mládeže, pro které byl normalizační režim málo radikální.
V předvolební kampani se z toho rozhodlo OF udělat ctnost hlavním heslem „Strany jsou pro straníky, Občanské fórum je pro všechny“. Kampaň organizovala dvojice později velmi známých osobností – sociolog Ivan Gabal (pozdější poslanec za KDU-ČSL) a Vladimír Železný (pozdější ředitel TV Nova a europoslanec).
Poradci z USA. A dolary převážené v tašce
Občanské fórum mělo navíc od počátku podporu ze Západu a v jeho centrále se protočilo množství amerických „poradců“. Obvykle je přivážela Madeleine Albrightová, která se už tehdy pohybovala kolem Václava Havla a Občanského fóra a ve Washingtonu měla konexe na všechny možné think tanky, nadace a neziskovky. „Madeleine Albrightová nám kvůli volbám dělala úplnou díru do hlavy,“ vzpomínal v roce 2015 v článku pro Respekt Ivan Gabal.
V onom článku je i pozoruhodná vzpomínka, jak to na jaře 1990 probíhalo: „Před pražským Špalíčkem, kde tehdy sídlilo Občanské fórum, zastavil vůz s maďarskou poznávací značkou a vystoupila z něj rázná, blonďatá Američanka. Robin Carnahanová dorazila do české metropole z Budapešti, kde radila tamním novým politickým stranám s volbami a americká nadace National Democratic Institute ji vyslala jako pomocnou ruku také do Prahy. Úspěšná právnička a dcera pozdějšího guvernéra a senátorky státu Missouri rozšířila skupinu zahraničních poradců, kteří v té době proudili do Československa a nabízeli pomoc s přípravou voleb a kampaní,“ líčí autorka Sylvie Lauder.
V článku se hovoří také o jiné pomoci. Zmíněný National Democratic Institute podporoval Občanské fórum i finančně, takže Ivan Gabal vzpomíná, jak vezl z Vídně do Prahy v tašce 20 tisíc dolarů.
Tuto pomoc doprovázel nevyhnutelný „střet světů“, když se američtí profesionálové, zvyklí na dokonalou prezentaci, setkali s divoce zarostlými disidenty ve vytahaných svetrech, kouřícími jednu cigaretu za druhou, kteří v té době tvořili významnou část štábu OF.
Výsledná kampaň tedy byla pozoruhodným mixem profesionálních rad a vzepětí nadšené kreativity. Heslo „Volte sedmičku“, vycházející z vylosovaného čísla kandidátky, se objevovalo v mnoha variacích, do jejichž tvorby se zapojilo i tehdy populární duo Kaiser–Lábus.
Umělci vůbec hráli v Občanském fóru významnou roli, což vycházelo i z toho, že listopad 1989 se do značné míry odehrával v divadlech. V předvolebních spotech tak vystupoval například Jan Hrušínský, který nabádal k volbě slovy: „V Občanském fóru vidím záruku, že o našich životech nebudou rozhodovat lidé typu pana Machalíka, pana Mohority (tehdejší lídři komunistické kandidátky – pozn. aut.) a dalších najednou poctivých a čestných komunistů. Bylo by pěkný, kdybychom dokázali být zase tak svobodní, a hlavně tak svorní, jako tomu bylo po 17. listopadu,“ zasnil se.
Jeho otec Rudolf Hrušínský tehdy ve volbách přímo kandidoval, stejně jako Daniela Kolářová nebo Jan Kačer. A stal se poslancem Federálního shromáždění. Byl prý velmi překvapen, že jej ze zadní pozice kandidátky voliči „vykroužkovali“.
Klaus okouzlil Ostravu
Největší osobnosti Občanského fóra se ujaly rolí krajských lídrů. Ministr zahraničí Jiří Dienstbier v Západočeském kraji, místopředseda vlády Vladimír Dlouhý v Jihočeském. Zaujala ale zejména nominace do kraje Severomoravského. Hornické srdce republiky měl pro OF dobýt ministr financí a rodilý Pražák Václav Klaus.
Klausova nominace do Ostravy je dodnes předmětem spekulací. Převažuje názor, že cílem bylo „zchladit“ ambiciózního a v disidentském ústředí silně nepopulárního ministra financí. Proto byl nominován do kraje, kde OF mělo asi nejmenší šance na úspěch.
Václav Klaus ale všechny překvapil. Dodnes mnozí vzpomínají na jeho neuvěřitelný maratón sto osmi mítinků během patnácti dnů, během kterých se setkal s půlmilionem občanů. Výsledkem byl rekordní zisk 364 tisíc preferenčních hlasů. A pak už jej nedokázal z politiky dostat nikdo.
Psali jsme:
Klaus dokázal drsný Severomoravský kraj skutečně okouzlit, ovšem na druhou stranu už v této kampani se začaly projevovat jeho pozdější legendární vrtochy. Šéf severomoravské kampaně a později Klausův spolupracovník Petr Havlík s oblibou vyprávěl historku z mítinku v Olomouci, kde za OF kandidoval pozdější ministr kultury, extravagantní umělec a zapálený levičák Pavel Dostál. Podle Havlíka pozdější prezident rozdurděně sešel z pódia a žádal, ať „nikdy, už skutečně nikdy neabsolvuje mítink s tím divným chlapíkem s náušnicí v uchu“.
Díky všemu výše zmíněnému, a i díky dobové náladě české společnosti, dokázalo Občanské fórum vyhrát volby s výsledkem, který je nejspíš neopakovatelný. Ve volbách do Sněmovny lidu získalo 53,15 procenta (a 68 ze 101 rozdělovaných mandátů), do Sněmovny národů 49,96 procenta (mandátů 50 ze 75) a do České národní rady 49,50 procenta (což představovalo 127 mandátů z 20).
Domluvil, a dostal infarkt. Teď z něj na Moravě dělají Havlova mučedníka
Kromě OF prošly do federálního parlamentu komunisté a dvě menší strany – lidovci a „moravisté“ neboli „Hnutí za samosprávnou demokracii – společně Morava a Slezsko“. A obě tyto strany jsou spojeny se zajímavým příběhem.
Samosprávná strana „moravistů“ vyskočila v posledních dnech před volbami, takže ji nikdo nebral moc vážně a všichni trochu koukali, kdo se to vlastně do parlamentu dostal. Obratná práce s moravským patriotismem ale přinesla úspěch. Těžila i z kompromitace Občanského fóra v Brně, kde na sebe celý půlrok před volbami vytrhale tahali špínu dva horkokrevní „spolukandidáti“ Petr Cibulka a Jaroslav Šabata.
Hlavním tvůrcem jejich úspěchu byl ale jednoznačně charismatický a rétoricky zdatný předseda Boleslav Bárta. Jeho metody řízení společně s názorovými rozpory narychlo spíchnuté kandidátky ale vedly k tomu, co v dalších letech potká podobné volební komety ještě několikrát – k rychlému rozpadu poslaneckého klubu.
Tečka za jejich politickým působením byla smutná. V květnu 1991 předseda Bárta zemřel přímo během jednání o státoprávním uspořádání, na které parlamentní strany svolal prezident Havel. Bárta se tam měl v teplém dni velmi rozohnit. Další dění popsal ve své knize tehdejší poslanec Emanuel Mandler: „Když skončil svůj projev, usedl a – umřel. Poznal jsem to až po jisté době. Bylo mi totiž podivné a nepříjemné, že jeho hlava spočinula na mém rameni. Odtáhl jsem se na druhou stranu a poslanec Bárta se skulil na zem. Už ho nevzkřísili.“
Jak jsme nedávno psali, v posledních dnech se (při třicátém výročí úmrtí) po části Moravy šíří skrze letáky legenda o tom, jak Bárta „zemřel za Moravu“, a že se nevrátil živý z jednání s prezidentem Havlem. Zadavatelem je marginální strana Moravané. Je třeba dodat, že po Bártově smrti už téma moravanství nikdy v žádných volbách nedokázalo přinést překonání pětiprocentní hranice.
Zato lidovci se dokázali v české politice uchytit a s výjimkou jednoho volebního období ji za následujících třicet let nikdy neopustili. Jejich volební výsledek z roku 1990 je ale rovněž předmětem mnoha vášní. Lidovci si věřili, že „proženou“ Občanské fórum, v kampani těžili z probuzeného zájmu o křesťanství (dva měsíce před volbami byl v Československu papež Jan Pavel II.). Nakonec si připsali zisky v rozpětí 5–10 procent, které budou jejich „zónou“ i ve všech dalších volbách.
Zklamaná strana přičítala neúspěch zejména „kauze Bartončík“. Aféra jejich předsedy se stala prvním v řadě široce debatovaných předvolebních skandálů, prezentovaných jednou ze stran jako „účelovka“.
Něco tam prskni!
Vznikala od chvíle, kdy se několik měsíců po listopadu 1989 na volné místo ministra vnitra usadil zástupce lidovců Richard Sacher. Volba na něj měla padnout na Hradě u Václava Havla, a Daniel Kaiser ji v prezidentově životopise popsal tak, že dramatiku Havlovi se prostě zalíbila představa, že na letenské „ministerstvo strachu“ nakráčí křesťan s křížkem na krku.
Každopádně tím vyvolal bouři v centrále Občanského fóra, které si na důležitý resort myslelo také. Kvůli tomu následoval spor, který pronikl až do médií. Občanské fórum od té doby „šlo“ po Sacherovi, a ministr k tomu během pár týdnů dodal značné množství argumentů.
„Sacher by vyučený řemeslník, který po večerech vystudoval práva, přísný vegetarián a okultista, pevně věřil na vnuknutí do žil a žil v obavách z vlivu svobodných zednářů na horní vrstvy společnosti,“ popsal jej Daniel Kaiser jako „evidentně vyšinutého“.
Psali jsme:
Nakonec bylo rozhodnuto, že Sacher dostane náměstka z OF, aby na něj „dohlížel“. Volba padla na odhodlaného a temperamentního Jana Rumla, tehdy šéfredaktora Respektu. Ten do „kachlíkárny“ nastoupil v doprovodu desítky zarputilých disidentů a přibývali další. Na úřadě tak vznikl stav permanentní rivality ministra a náměstka, a protože se jednalo o ministerstvo vnitra, válčilo se zejména kompromitujícími informacemi.
Spor Sacher–Ruml se přenesl na celé jejich strany, a výsledkem bylo „kompro“ na lidoveckého předsedu Josefa Bartončíka. Ten byl před rokem 1989 poslancem a krajským stranickým lídrem, tedy osobou, o kterou se tajná služba zcela nepochybně zajímala. V čase nejintenzivnější předvolební kampaně se pak vynořila informace, že měl s StB vědomě spolupracovat jako informátor. Necelé tři týdny před volbami se informace objevily v článku v rakouském týdeníku Profil.
Podle Kaisera mnoho aktérů včetně Václava Havla připisovalo aféru náměstku Rumlovi, který kandidoval za konkurenční OF. Ten měl za Havlovými zády kauzu „rozjet“ s jeho poradcem Křižanem.
Psali jsme:
Po jejich tlaku si prezident Havel za několik dní pozval Bartončíka na Hrad. Předvedl mu žhavou novinku, tzv. „bublinu“, dokonale odrušenou kabinu z ocelových plátů, která se stoprocentně nedala odposlouchávat. Prezident ji dostal darem od americké velvyslankyně. Když se mu s ní pochlubil, zavedl v diskrétním prostředí hovor na Bartončíkovu spolupráci s StB. Podle Havlovy strany Bartončík vůbec nezapíral a souhlasil, že odstoupí z kandidátky „ze zdravotních důvodů“.
Sám Bartončík tuto verzi popíral a z kandidátky neodstoupil. Když to zjistil Ruml, po výbuchu vzteku se objednal do Československé televize a v hlavní zpravodajské relaci sdělil, že informace rakouského týdeníku jsou pravdivé. Doplnil, že obvinění jsou tak závažná, že Bartončík „v žádném případě nemůže působit jako poslanec Federálního shromáždění“.
Vypukl velký skandál. Ruml měl svá obvinění doložit na tiskové konferenci na Hradě, kterou ale hrubě podcenil. Když uvedl, že Bartončík měl za své donášení StB dostávat peníze, a novináři se zajímali, o jakou částku se tedy jednalo, nepřipravený Ruml cosi koktal. V tu chvíli se k němu naklonil mluvčí prezidenta Michael Žantovský a podrážděně zasyčel, ať tam „něco prskne“. Mikrofony jeho slova zachytily. A lidovci z toho dovodili, že se stali obětí předvolebního spiknutí OF a Hradu. Vzájemné vztahy to poznamenalo na mnoho dalších let.
Aféra s komprem, načasovaná na poslední dny před volbami, vrhla nepříjemné světlo na rodící se demokracii.
Mezinárodní pozorovatelé však volby shledali jako bezproblémové a plně demokratické. Československo si tak mohlo po „sametové revoluci“ dál užívat pocit premianta demokracie ve středoevropském regionu.
Problémy transformace měly teprve následovat.
Přidejte si PL do svých oblíbených zdrojů na Google Zprávy. Děkujeme.
autor: Jakub Vosáhlo
_profil_top.jpg)
