„Ponořte se do jeho díla z počáteční fáze Kohoutova undergroundového opojení, přes období podpisu Charty 77, jeho vynuceného vystěhování z Československa, pobytu v uprchlickém táboře, azylu ve Spojených státech amerických, tamního studia umění, účasti na celé řadě festivalů po celém světě, až po etapu, kdy vyučoval umění na několika vysokých školách v Bostonu,“ píše se v anotaci k třistapadesátistránkové anglicko-české velkoformátové plnobarevné monografii s množstvím fotografií. Publikace zahrnuje téměř čtyřicet let Kohoutovy tvorby.
Boj s větrnými mlýny
„Komplexní monografie odkrývá pohnutky umělce, který se vrhá do boje s větrnými mlýny s neustálou nadějí, že jednou jejich lopatky naberou ten správný vítr,“ píše se ještě v anotaci. V knize jsou vedle již zmíněných fotografií z Wall Streetu třeba i ty, na nichž líbá Američanovi zadek či mopem umývá náměstí Nebeského klidu v Pekingu od krve po zavražděných studentech při masakru v noci ze 3. na 4. června 1989.
„Performance je projev rebelie proti akademicky uznaným uměleckým a kulturním normám, a proto uniká z většiny akademických definic. Jestliže ji definujeme, tak se její smysl a význam uzavře, tak jako se stalo všem rebelantským umělcům. Jestliže má být performance autentická a stále živá a účinná, musí být nedefinovatelná. Performance je ve svém základu anarchistická. Je to forma nenávidějící slovo umění psané s velkým U. Jestliže byste performanci zavřeli do muzea, umírala by. Což je ne příliš šťastný závěr kariéry jedné z nejslavnějších performerek nedávné doby Mariny Abramovičové,“ napsal mimo jiné v eseji ke knize sám Kohout.
Fotogalerie: - Věčný performer Kohout
V ní ještě napsal, že extrémním a zvrhlým chápáním performance by mohlo být nalétnutí letadly na světové obchodní centrum v New Yorku. Ostatně známý německý skladatel Karlheinz Stockhausen pronesl šokující poznámku šest dní po tomto útoku, když prohlásil, že „událost jedenáctého září byla největším uměleckým dílem, které si lze představit v celém vesmíru... Lidská mysl dosáhla něčeho, o čem se nám v hudbě může jen zdát, lidé se jako šílení deset let fanaticky připravovali na koncert... A pak je 3000 lidí posláno do záhrobí v jednom jediném okamžiku.“
Amerika v krizi
„Tady teď dochází k takové implozi celého impéria. Celý americký systém postavený z karet naskládaných na sobě se najednou hroutí. Je to výsledek velmi napjaté společenské situace tady. A když k tomu přišla koronakrize a karanténa, tak se to ve společnosti natlakovalo do takové míry, že to vybuchlo. Domnívám se, že hlavní příčina těch obrovských rebelií, které v Americe probíhají, není jen rasismus, ale je to výsledek třídního rozdělení společnosti, které už bylo neúnosné,“ prohlásil Kohout z Bostonu na začátku aktuálního rozhovoru s Janem Čulíkem v Britských listech.
Jak řekl Kohout, během koronakrize se zvýšila v USA obrovským způsobem nezaměstnanost. Až padesát milionů lidí je bez zaměstnání. „Podle mě jde o sociální, a nikoliv rasovou vzpouru. Samozřejmě, že odporné zabití George Floyda jakoby jiskřičkou nastartovalo celou vzpouru... Lidé vyšli do ulic. Systém je postaven na neuvěřitelném rozdílu mezi bohatými a chudými, k čemuž došlo za posledních třicet let v USA většinou díky neoliberálním politikům v Demokratické straně. Je to úplně skandální,“ dodal, s tím, že v Bostonu docházelo k rabování nikoli černošských podniků, ale hlavně těch v bohatých čtvrtích.
Performer a umělec Milan Kohout se pro ParlamentníListy.cz před dvěma lety vyjádřil i ke své společností nejodsuzovanější performanci "sperma ve svěcené vodě" takto: „Můj pokus o proniknutí do tlustých hroších kůží katolických věřících, při kterém by se do jejich organismů dostalo DNA mého ateismu skrze 'svěcenou' vodu smíšenou s mým spermatem, byl jen ironický tah snažící se použít jejich vlastní takzvanou 'vědu', pomocí níž nedávno prohlašovali, že naše mozky jsou geneticky naprogramované k víře v boha.
Dokonce tito náboženští šílenci publikovali své pseudovědecké práce v řadě světových časopisů. Takže každý rozumně přemýšlející člověk musel moji performanci pochopit a naprosto s ní souhlasit.“
autor: Jan Rychetský
