Dnešní Týden v médiích začíná zprávou ze zahraničí, která ale tematicky odpovídá tomu, co v Česku už několik let prožíváme. Petr Žantovský tím myslí takzvaný boj proti dezinformacím čili fake news. Francouzský premiér Francois Bayrou prohlásil, že Francie je hned po Ukrajině druhým hlavním terčem zahraničních dezinformačních kampaní. V Česku o tom informovaly například Seznam Zprávy. „Jak by se dalo velice rychle uhádnout, ty kampaně jsou vedeny odnikud jinud než z Ruska. Důkazy k tomu přináší jakási organizace NewsGuard, a to je takový nějaký, jak se u nás hezky česky říká fact-checker, jakási oficializovaná splácanina pana Máci a pana Cempera, pana Kartouse, Českých elfů a jiných podobných držitelů, řekl bych aktuálního stihomamu, kteří se podle svých produktů obávají nějaké dezinformace za každou druhou větou, “ říká Petr Žantovský. Všímá si, že francouzská firma NewsGuard není nijak definována a čtenář se o ní nedozví žádné bližší informace, ani to, kdo a s jakými úmysly ji financuje. „Čili se můžeme stejně tak dobře, jako u jiných českých podobných firmiček nebo takzvaných neziskovek domnívat, že to je jen převodní páka nějakého mocenského zájmu. A ta páka, protože to je dnes módní, tak šíří o nějakých tezích, které najde v informačním portfoliu, že jsou to teze lživé nebo dezinformační, konspirační a tak dále,“ vysvětluje Žantovský. 

Hlavního pachatele nalezli lidé z NewsGuard v Rusku. Je jím Američan, bývalý floridský zástupce šerifa John Mark Dougan. Žantovský upozorňuje, že tento muž údajně stál za neúspěchem Kamaly Harrisové v amerických prezidentských volbách, protože distribuoval videa, která ji měla zdiskreditovat. Na jednom videu měl údajně dav jejích stoupenců napadnout fanouška Donalda Trumpa. Druhé video tvrdilo že Harrisová ujela od dopravní nehody, po které ochrnula dívka. „Je problém, jak přiznává sama ta společnost NewsGuard, že šíření těchto dezinformací se nedá zabránit, protože jejich šíření umožňují a také urychlují nové digitální nástroje typu umělé inteligence,“ doplňuje mediální analytik. Zprávě je podle něj možné rozumět jedním jediným způsobem: „Ta kolem sebe kopající kobyla s názvem liberální demokracie evropského či harrisovsko-bidenovského střihu, už neví, jakým způsobem přesvědčit lidi, kteří jdou volit v různých zemích a v různých okamžicích, avšak v zásadě stejným způsobem, ať už to bylo v Německu, na Slovensku, nebo ať už to bude u nás na podzim, že mají volit právě je. Takže nejjednodušší a nejprimitivnější způsob je znevěrohodnit svého protivníka, pokud možno ho nazvat lhářem, konspirátorem, dezinformátorem, výrobcem fake news.“

To, že se nikdo nezatěžuje dokazováním toho, co je, a co není fake news, považuje Žantovský za jakýsi vedlejší produkt, na který jsme si už zvykli. O různých dezinformacích se podle něj v Česku mluví už řadu let, ale žádná nebyla definována. Během výuky na vysoké škole klade mediální analytik studentům zábavnou otázku: „Víte, jaký je rozdíl mezi dezinformací a informací? Dva roky.“ Někdy se ukáže, že to, co bylo označováno za dezinformaci, byla informace, a ještě mrazivě pravdivá. Petr Žantovský v této souvislosti mluví o věcech z covidového období i dalších dávných i nedávných epizodách. „Takže, abyste to věděli, až půjdete volit: Vaši ruku nevede váš rozum, vaši ruku vedou ruští trollové, ruští hackeři a výrobci nějakých fake news, tak si na to dejte pozor. A pokud byste třeba úplně věřili tomu, co píšou v novinách nebo na internetu, tak si myslím, že byste měli v duchu těchto infomací oslovit ty příslušné volební komise a říct jim, že když jste byli informováni z veřejných prostředků, že vaše volební rozhodování ovlivňují ruští dezinformátoři, že žádáte volební lístek psaný v azbuce, abyste tomu rozuměli a mohli volit správně. Prosím, neberte to nikdo úplně doslova a nezkoušejte to, jinak dopadnete špatně, protože máme v této zemi takové zákonodárce, jaké máme,“ zakončuje Žantovský napůl nevážně dnešní první téma.

Kam s veřejnoprávními médii? Co takhle na Hagibor?